Mise Apollo a jejich popírači (1)

  Mise Apollo je prý jeden jediný veliký švindl, lež a inscenovaná fraška, tvrdí skeptici už po celá desetiletí. Vize odhalení důmyslného podvodu je nejspíš příliš svůdná, a tak se jí drží zuby nehty, nezávisle na množství důkazů, 

mimo jiné fotografií, videomateriálu nebo měsíční horniny, kterou astronauté z Měsíce přivezli.

Proberme deset nejzajímavějších „skandálních odhalení“ a podívejme se, nakolik obstojí v konfrontaci s protiargumenty.

V žáru, který panuje za dne na povrchu Měsíce, by se fotografický materiál musel nutně roztavit

V době, kdy se mise Apollo konaly, zatím ještě neexistovala technologie digitální fotografie, jak ji známe dnes. Zatímco dnešní fotoaparáty snímají obraz pomocí čipu a informace ukládají na digitální kartu, fungovaly fotoaparáty měsíčních misí na principu osvětlení celuloidového filmu. Kosmonauté měli k dispozici speciálně upravené Hasselblad přístroje a v nich Kodak-Ektachrom filmy, které byly určené ke zhotovení diapozitivů. Tyto filmy mají relativně nízký bod tání – zhruba 64 °C.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že opravdu existuje určitý nesoulad: jak mohly tyto filmy přežít podmínky na Měsíci – vždyť se měsíční povrch během dne rozžhaví až na teplotu přes 100 °C?

Hádanka se dá rozluštit poměrně jednoduše. Kamery a v nich skryté filmy totiž kosmonauté nosili na těle, nikoliv odkládali na měsíční horninu. Ta se skutečně může během dne rozehřát až na teplotu kolem 130 °C a přímým kontaktem by filmy mohla poničit.

Mohlo se i přesto dostat k filmu dostatečné a pro film nebezpečné množství tepla? Odpověď se skrývá v mechanismu, jakým se na Měsíci teplo přenáší. Je to zásadně možné pomocí dvou mechanismů – vyzařováním a konvekcí. Při nízkých teplotách (do 450 °C) převládá mechanismus konvekce. V pozemských podmínkách se teplo přenáší pohybem atmosféry – vzduchu. Na Měsíci žádný vzduch ani znatelná atmosféra není – není tedy způsob, kterým by horký povrch Měsíce mohl film zahřívat. Fotoaparáty byly navíc vybaveny povrchem, který záření odrážel – a to jak přímé sluneční, tak slabé tepelné záření povrchu Měsíce. Ani tímto způsobem tedy nemohla horká měsíční hornina filmy poničit. 

Filmy, na které astronauté snímali stovky a tisíce fotografií, tak nebyly nikdy vystaveny nebezpečně vysokým teplotám. Ve skutečnosti se nahřívaly v průměru na zhruba 30 °C.

Příliš pefektní obrázky

Skeptici někdy uvádějí jako důkaz pro zfalšovanost snímků fakt, že obrázky, které nám NASA ukazuje, jsou příliš perfektní na to, aby mohly pocházet z Měsíce. Koneckonců je pořizovali astronauté v neforemných skafandrech, s tlustými rukavicemi na rukou.

Samozřejmě, že ne všechny snímky se povedly. Astronauté nafotografovali spoustu materiálu, ze kterého NASA pro veřejnost vybrala jen ty nejhezčí a nejpůsobivější. Astronauti kromě toho před letem do vesmíru obsluhu svých fotoaparátů natrénovali. Měli šest měsíců na to, aby se s nimi naučili zacházet i poslepu. Hasselblad-kamery, které byly při misích Apollo použity, byly navíc speciálně přizpůsobené – zaostření se nastavovalo jen ve čtyřech polohách, objektiv dovoloval záběr relativně velkého zorného pole, spouštěč byl upraven pro obsluhu ve velkých, neforemných rukavicích.

Měsíční hornina

Mise Apollo přivezly na Zemi přes 380 kg měsíční horniny. Ta byla následovně analyzována velkým možstvím věděckých týmů, porovnána se vzorky, které na Zemi přivezly sovětské automatické sondy a v neposlední řadě i s meteority, jejichž měsíční původ je znám a prokázán.

Přesto tvrdí skeptici, že měsíční horninu nemohly přivézt mise Apollo, že pochází z odběrů automatických sond nebo patří dokonce k množství na Zem spadlých meteoritů.

Všechny tři sovětské sondy, které se zabývaly odběrem měsíční horniny, přivezly na Zem dohromady 326 gramů (!) hmoty. Pokud by tedy NASA  získala svou měsíční horninu pomocí nepilotovaných sond, musela by obdobně poslat na Měsíc desítky, nebo  spíše stovky sond – a to v naprostém utajení. Je logické, že podobná masivní akce by se dlouho utajit nedala. Astronomové a hlavně hobbyradioastronomové by se o akci museli dozvědět.

Pochází měsíční hornina z meteroritů? První prokázaně měsíční meteorit byl objeven v roce 1979. jeho původ byl potvrzen v roce 1981, tedy dávno poté, co měli vědecké týmy k dispozici horninu, kterou přivezly mise Apollo. K dnešnímu dni navíc tvoří celková hmotnost měsíčních meteoritů pouhých 30 kg. 

Astronauté nevyskakují dostatečně vysoko

Další nesoulad, který vidí skeptici na fotografiích, je prý nedostatečná výška skoků, které astronauté podnikli.

Měsíc je mnohokrát menší než Země, panuje na něm proto jiná gravitace než na Zemi. Je zhruba šestkrát menší. Výška skoků na snímcích nevypovídá nic o tom, jak vysoko a mohli stronauté teoreticky vyskočit. Existuje naopak filmový materiál, který ukazuje průběh jejich pohybů při běžných úkonech. Astronaut v něm například vyskočí půl metru vysoko, aniž by musel předtím jít do polodřepu, nebo se na skok připravil náběhem. Na jiném místě se astronaut vzpřímí z pokleku – a to beze známek jakékoliv námahy. Na jiném filmu je zase vidět, že astronaut, který upadl, použije jen ruce a vzpřímí se pomocí „kliku“. V pozemských podmínkách by to nebylo možné – už jen jeho skafandr totiž vážil kolem 85 kilogramů. Nemůže se jednat ani o podvod - tehdejší triková technika rozhodně neumožňovala podobné záběry.

Proč není pod přistávacím modulem vidět kráter?

Aby mohly přistát na měsíčním povrchu, musí přeci rakety s kosmonauty zbrzit svou původní rychlost z 6000 km/h na nulu. Proč není vidět kráter a proč jsou nožky přistávacího modulu čisté a neleží na nich původně zvířeným  měsíční prach?

Měsíc nemá žádnou atmosféru, která by působila proti silám, které vyvíjí motor. Paprsek, který z něj vychází, vypadá jinak, než by tomu bylo na Zemi a než jsme zvyklí ze záběrů startujících raket. Na Měsíci směřuje daleko více vycházejícího plynu směrem do stran, což znemožňuje tvorbu zřetelného a hlubokého kráteru, který by se mohl tvořit pod přistávajícím modulem na Zemi.

Rychlost, jakou modul přistává, je samozřejmě daleko menší, než 6000 km/h. Už ve větší výšce se totiž provádí korektury, které zabezpečují co nejměkčí přistání. Občas pilot modulu dokonce vybíral co nejvhodnější místo, tak jako například Armstrong při misi Apollo 11, který převzal krátce před přistáním ruční kontrolu, aby se vyhnul poli ostrých úlomků. Při přistání je tak pohyb modulu spíše hozizontální a nevyžaduje větší brždění nebo velkou aktivitu motorů. Na místě přistání proto nevzniká žádný znatelnější kráter. 

Prach, který se nachází na měsíčním povrchu je při přistávacím manévru díky nízké gravitaci odhozen daleko dále, než by tomu bylo na Zemi. Vzhledem k tomu, že na Měsíci není atmosféra, nemohou se tvořit dýmající oblaka – prach jednoduše odletí pryč od modulu a přistane na povrchu Měsíce. Proto nejsou nožky přistávacího modulu zaprášené nebo jinak ušpiněné.

Příště:

Smrtelné záření ve vesmíru muselo kosmonauty zabít

Proč není vidět přistávací modul pozemskými teleskopy?

Šikmé stíny

Vlajka, která vlaje

Na nebi chybí hvězdy