Mise Apollo a jejich popírači (2)

Jen málokdo z nás asi nemiluje tajemství.  Někteří z nás je mají tak rádi, že se snaží tajemno projektovat i tam, kde nemá co dělat. 

Druhý díl, který chci věnovat popíračům všeho druhu. 

Píšeme rok 1969 - 1972. Celý svět nadšeně sleduje přímý přenos přistání na Měsíci. Astronauti NASA se  po jeho povrchu projdou celkem šestkrát. Jedna mise bezmála skončí katastrofou. Přesto se i dnes ještě najdou lidé, kteří věří, že američané nikdy k Měsíci nedorazili a celá akce byla natočena v Hollywoodských filmových studiích. Rozeberme další z argumentů, které mají dokázat, že mise Apollo byly jeden velký podvrh. 

Smrtelné záření ve vesmíru muselo kosmonauty zabít

Sluneční aktivita probíhá v cyklech, které trvají 11 let. Náhoda chtěla, aby v době, kdy se konaly mise Apollo, byla sluneční aktivita opravdu vysoká. Pozemskému životu sice neublíží - ten je chráněn magnetickým polem Země, pro astronauty je to ale nepříjemná komplikace. V oblastech, které byly pojmenovány Van Allenovy pásy, a které tvoří pásma ve vzdálenosti 700 -6000 km a 15000-25000 km nad povrchem planety, se vytváří zvýšená koncentrace vysoce energetických částic. Jak je mohli kosmonauti proletět, aniž by to na jejich zdraví zanechalo trvalé následky nebo je záření dokonce usmrtilo?

Dokonce ani na zemském povrchu nejsme před ionizujícím zářením a vysoce energetickým částicemi stoprocentně ochráněni. Průměrný Evropan musí počítat s ozářením, které odpovídá 2 mSv za rok. Je to málo nebo hodně?

Škodlivost záření na živé organismy je určena jednak citlivostí organismu, jednak druhem ionizujícího záření. Jednotlivé druhy záření dostaly specifické koeficienty, jejichž pomocí se dá vypočítat efektivní dávka, jakou záření a částice působí. Pro srovnání, smrtelnou dávkou je pro člověka 10 Sv (Sievert).

Sluneční vítr, který je hlavním zdrojem škodlivého záření, se skládá hlavně z heliových jader, protonů a elektronů. Jádra helia jsou přitom největší ze zúčastněných částic. Běžně proto neproniknou do naší kůže hlouběji než několik mikrometrů. Nedostanou se tedy hlouběji, než do tzv. „mrtvé vrstvy“ – vrstvy odumřelých buněk, které naši kůži chrání proti vlivům okolí. Mrtvá vrstva nemůže být ještě více mrtvá, proto je výskyt tohoto druhu záření víceméně bezproblémový, pokud se neuvolňuje přímo uvnitř organismu.

Vzhledem ke všem vlivům a okolnostem, jako je například tloušťka pláště tehdejší rakety, nepřesahovala maximální intenzita žáření v kabině astronautů 50 mSv. Posádky potřebovaly k překonání Van Allenových pásů přibližně hodinu času. Největší efektivní dávku přitom dostala posádka Apolla 17,  která si při průletu pásy připsala celkem 9 mSv, hodnotu daleko nižší ne by byla ta, která by se mohla teoreticky projevit na jejich zdraví.

Proč není vidět přistávací modul pozemskými teleskopy?

Pokud byly americké posádky lodí Apollo na Měsíci a zanechaly tam po sobě stopy, jak to, že je není vidět pozemskými teleskopy?

Přistávací modul, kterým se na povrch Měsíce dostali američtí astronauti, měřil v průměru úctyhodných 9 metrů. Vzdálenost Měsíce od Země je ale příliš vysoká na to, aby mohly pozemské teleskopy zbytky těchto objektů přímo pozorovat. Dokonce ani mohutný Hubble teleskop toho není schopen. Může zachytit objekty, které jsou větší než 60 metrů.

V roce 2009 zveřejnila NASA snímky satelitu Lunar Reconnaissance Orbiter, který se nachází na oběžné dráze Měsíce v 50 kilometrové výšce. Ukazují přistávací plochu pěti ze šesti Apollo misí.

Link: http://www.nasa.gov/mission_pages/LRO/multimedia/lroimages/apollosites.html#.U8fFYy-x-pQ

V roce 2012  byly zveřejněny snímky zbytků mise Apollo 11. Z výšky 24 kilometrů lze rozeznat jak stopy astronautů, tak zapomenutou kameru, kterou odložili na zem.

http://www.nasa.gov/mission_pages/LRO/news/apollo-11.html#.U8Ur0S-x-pQ

Šikmé stíny

Na některých snímcích, které zveřejnila NASA, jsou vidět stíny, které se zdánlivě sbíhají nebo nejsou navzájem paralelní. Na Měsíci ale přichází v úvahu jen jeden zdroj světla – Slunce, které je tak daleko, že stíny, které vrhají předměty jím osvětlené, musejí nutně probíhat souběžně, paralelně. 

Vysvětlení je poměrně jednoduché – povrch Měsíce není rovný. Nerovnosti nejsou na fotografiích pokaždé dobře rozeznatelné, a to díky tomu, že pozorovateli chybí prostorové vidění – fotoaparát totiž zachycuje scénu jen jednou čočkou a ne dvěma, tak jako lidské oči. Nerovnosti povrchu tak pokřivují stíny, které pak jsou pak zdánlivě kratší nebo delší nebo mění směr o několik stupňů.

Na vině jsou částečně i efekty projekce, které pocházejí ze snahy zachytit třídimenzionální scénu na dvoudimenzionální plochu filmu. Podobný efekt znají všichni, kdo někdy pozorovali koleje, které se zdánlivě sbíhají blízko horizontu. Obě koleje jsou samozřejmě paralelní, dělají ale dojem, že se v dálce spojily do jedné.

Popírači uvádějí jako vysvětlení různě probíhajících stínů druhý zdroj světla v hollywoodském atelieru. Tato teorie je nesmyslná už z toho důvodu, že oba zdroje světla by musely vrhat stín – na obrázcích by tedy každý předmět musel vrhat dva stíny. Na žádné z fotografií z Měsíce nic podobného nepozorujeme.

Vlajka, která vlaje

Také vlajka, která se na videu z měsíčního povrchu chvěje, vyvolala vlnu konspiračních teorií. Na Měsíci přece není atmosféra, nemůže tam tedy ani vlát vlajka, kterou kosmonauti zapíchli do měsíčního prachu.

Při podrobnějším sledování filmu je zřetelné, že vlajky na Měsíci „vlály“ jen tehdy, když se jich předtím některý z kosmonautů dotkl. Chvění celkově probíhá na Měsíci jinak než na Zemi. Na vině je opět velice nízká gravitace a absence atmosféry.

Vlajky byly navíc napjaty na konstrukci, která měla uprostřed příčku, takže „vlání“ napomáhala a simulovala ho.

Na nebi chybí hvězdy

Téměř na žádné fotografii mise Apollo nejsou vidět hvězdy. Tento fakt popírači rádi interpretují jako důkaz, že snímky byly vytvořeny ve studiu. Proč by ale výtvarníci, kteří by se chtěli zabývat simulací přistání na Měsíci, dělali takovouhle školáckou chybu? Vždyť to, že je nebe plné hvězd, je známý a zažitý jev. Dá se říci, že by paradoxně byly podvrhem právě ty fotografie, které by hvězdy ukazovaly.

Na Měsíci, kde není  atmosféra, která by výhled na  hvězdy kazila, můžeme právem očekávat fantastický pohled na mléčnou dráhu. Věc má ale jeden háček. V době, kdy na Měsíci přistávaly mise Apollo, byl právě měsíční den. Podobně jako je tomu na Zemi, se den na Měsíci vyznačuje tím, že při něm Slunce ozařuje krajinu. Povrch Měsíce, astronauti i přistávací modul byli natolik světlými a intenzivními motivy, že slabé záření hvězd na nebi přezářili. 

Na vině jsou omezené možnosti fotografického filmu při zachycování kontrastů. Tzv. aktivní vrstva fotografického materiálu je uchovávána v temnotě, takže je až při expozici osvícena paprsky, které zachycují motiv. Následovně pak znovu zůstává potmě až do doby, kdy je pomocí chemikálií „vyvolána“ a „zafixována“. Kapacita této aktivní vrstvy je předem daná vlastnost a její osvětlení musí být proto přesně odstupňováno.

Fotografické aparáty korigují osvětlení filmu použitím tzv. „clony“, kterou snižují množství dopadajícího světla a „času“, doby, po kterou smí světlo na citlivou vrstvu filmu působit. Přílišné osvětlení filmu vede k přesvícení. Přesvícené fotografie ztrácí možnost zobrazit jemné detaily. Příliš slabé osvětlení filmu má účinek opačný, detaily ale zobrazí stejně špatně jako přesvícení. Pokud chtěli kosmonauti vyfotografovat přistávací modul, sebe navzájem, nebo detaily na měsíčním povrchu, nemohli tak zároveň fotografovat hvězdy, jejichž světlo je při daných podmínkách příliš slabé na to, aby se na aktivní vrstvě filmu zobrazilo.

Podobný jev pozorujeme  mimochodem i na Zemi. I zde, pokud fotografujeme osvětlené objekty s pozadím noční oblohy, na snímcích hvězdy s největší pravděpodobností nenajdeme, nebo najdeme jen ty nejjasnější z nich.

Všechny argumenty, které kdy přinesli popírači misí Apollo, a které jsem kdy četla, se daly vyvrátit jednoduchou fyzikální úvahou. Většina z odlišností, které ve spojení s pilotovanými lety na Měsíc, bijí do očí, se dá vysvětlit jednoduchými jevy, spojenými s absencí měsíční atmosféry, nebo jako vliv tamní odlišné gravitace.

Konspirativní teorie jsou a zůstanou žádané a vyhledávané.

Možná je to způsobeno kouzlem a přitažlivostí neznáma a lidskou povahou,

která si někdy ráda vytváří vlastní svět, který dává pocit bezpečí.