Říkali jí „židovská matka atomové bomby“ – a to ji zlobilo. Shoda okolností ji připravila o Nobelovu cenu. Uhodnete její jméno? (délka blogu 6 min.)
Narodila se v roce 1878 ve Vídni. Oba rodiče byli sice z poloviny Židé, své děti ale dali pokřtít evangelicky. Náboženství nemělo v jejím životě žádnou zvláštní pozici. Rodina se raději věnovala hudbě a literatuře.
Už jako malá se prý naše hrdinka často v noci vkrádala do velké rodinné knihovny a potajmu četla v matematických a fyzikálních knihách. Dnes by to nebylo výjimečné – malá holčička ale vyrůstala v době, když ženy fyziku nebo matematiku studovat nesměly. Díky benevolentnímu otci se ovšem v této rodině dostalo všem dcerám takové vzdělání, jaké si každá z nich přála. Ona sama patřila k prvním dívkám, které směly ve Vídni složit maturitu. Poté se zapsala na univerzitu, zpočátku studovala francouzštinu, prý aby se zavděčila otci, který trval na tom, že si má vytvořit nějakou profesi. Z mladé dívky se stala učitelka. Později přešla na katedru, kde vyučoval Ludwig Boltzmann, duchovní otec Boltzmannovy konstanty, spojující energii volných částic s jejich teplotou. Ve 28 letech zde získala doktorát z fyziky.
Od roku 1907 navštěvovala přednášky jiného fyzikálního velikána, Maxe Plancka, tentokrát v Berlíně. Planck prý ze začátku vůbec nebyl nadšený. K tomu, aby mohla navštěvovat jeho přednášky, potřebovala naše hrdinka jeho osobní svolení, ženy totiž na univerzitě studovat nesměly. Svého rozhodnutí nelitoval, později se stala dokonce jeho asistentkou.
Opravdové lidské i vědecké přátelství ji ale spojovalo s chemikem Ottou Hahnem. Hahn se zabýval radioaktivními látkami, které objevila Marie Curie. Spolupráce s mladou teoretickou fyzičkou mu přišla velice vhod. Jejich zájmy a práce byly natolik odlišné, že si vlastně nikdy nemohli vzájemně konkurovat, naopak se spíše doplňovali. Jejich přátelství vydrželo až do smrti, přesto, že bylo v průběhu života podrobeno několika zkouškám.
Od roku 1917 už vedla oddělení, které se zabývalo „radioaktivní fyzikou“ a směla si říkat profesorka. V průběhu dalších let spolu s Hahnem objevila prvek Protaktinium a odhalili fyzikální charakter beta záření. V roce 1926 prokázala, že se z radioaktivních jader uvolňuje gama záření právě až po jejich rozpadu.
Když v roce 1933 přišel k moci Hitler a Německo se pomalu stávalo nacistickým státem, byla naše hrdinka ještě v relativním bezpečí. Jako rakouské občanky se jí netýkalo ani propouštění židovských vědeckých pracovníků, ani jí nehrozila deportace. To se dramaticky změnilo v roce 1938 po anexi Rakouska. Stala se německou občankou – a oficiálně se stala Židovkou. Její přátelé, kromě jiného i Otto Hahn, jí umožnili útěk do Švédska. Nebyla sama, zemi tehdy muselo opustit větší množství vědců.
Její situace nebyla jednoduchá. Prakticky přes noc byla připravena o milovanou práci, které podřídila celý svůj osobní život (nikdy se nevdala), o veškeré přátele i společenský život. Bylo jí právě 60 let. Ve Švédsku byla sice v bezpečí, nikoho tam ale neznala a co hůře - nemohla pokračovat ve svém výzkumu.
Vědecký svět přitom právě kráčel mílovými kroky směrem k dalším významným objevům. Otto Hahn, kterému se podařil prokázat Árijský původ, v Německu dál pokračoval v experimentech a s naší hrdinkou udržoval písemný kontakt. A byl to právě jeden z jeho dopisů, který ji ve švédském vyhnanství přivedl na onu důležitou myšlenku, díky které ji později celý svět nazýval „matkou atomové bomby“.
Hahn se jí svěřoval s výsledky experimentů. Ostřelováním uranu neutrony při nich vyvolalo vznik atomů barya. Původně přitom doufal, že se neutrony v jádrech uranu zachytí a přemění ho na některý z těžkých prvků.
Naše hrdinka byla první z fyziků, který si uvědomil, na čem se popisovaný jev zakládá. Neprodleně vypočítala, kolik energie se při rozpadu jader musí uvolnit, aby byly zachovány fyzikální zákony.
Vycházela přitom z toho, že atomové jádro uranu skutečně zachytí neutron, kterým bylo ostřelováno. Přitom přestane být jádro stabilní a rozpadá se na menší části. Objevila štěpení jádra. Navíc vypočítala, kolik energie se při štěpné reakci uvolní. V roce 1939 byly její poznatky zveřejněny a okamžitě vyvolaly obrovský zájem velmocí. Šlo jim samozřejmě o vojenské použití fyzikálního jevu.
Její celoživotní přítel, Otto Hahn, dostal v roce 1944 Nobelovu cenu za chemii. O roli naší hrdinky se nikdo nezmínil. Veřejnost se mohla o padesát let později dozvědět vpravdě neuvěřitelný důvod tehdejšího rozhodnutí. Naše hrdinka nedostala Nobelovu cenu proto, že „pouze“ vytvořila teoretické základy zkoumaného jevu a nezasloužila se o jeho praktický průzkum.
Lise Meitner nedostala Nobelovu cenu jen proto, že se neúčastnila praktických pokusů štěpení atomových jader. Nejspíše i proto ji vždycky zlobilo, když ji někdo nazýval „matkou atomové bomby“. Smrt velkého množství lidí po shození bomb na Hirošimu a Nagasaki, ji šokovala a od válečného využití štěpení atomových jader se vždy distancovala.
