Existoval kdysi život na Měsíci?

Existuje ve vesmíru život? Je možné, že se život vyvinul hned na několika místech Sluneční soustavy? Nové poznatky tyto spekulace podporují - několik desítek milionů let byly vhodné podmínky nejspíš i na Měsíci. (délka 5 min.)

Na Měsíci by dnes živé tvory hledal asi jen absolutní optimista. Život, tak jak ho známe ze Země, by nepřežil téměř absolutní vakuum, které panuje na povrchu naší Luny, nebo drastické rozdíly teploty ve dne a v noci. Vše živé je schopen zahubit také ničím nestíněný sluneční vítr, proud částic, které do svého okolí vysílá Slunce - a před kterým není povrch Měsíce chráněn žádným výrazným magnetickým polem.

Dvojici astrobiologů (profesor D. Schulze-Makuch a A. Crawford) to ale neodradilo. Je jasné, že dnes už na Měsíci život neexistuje. Jak tomu ale bylo v minulosti? Byla Luna od samého počátku mrtvým tělesem - nebo na ní panovaly takové podmínky, které dovolují vývoj života? Vědci došli k závěru, že život mohl vzniknout i na Měsíci.

Svou teorii zakládají na nových průzkumech měsíční horniny a znalostech o vývoji planetárních těles. Jak by takový život mohl vypadat - a jak by mohly vypadat jeho stopy, které možná jednoho dne na Měsíci najdeme?

Malí, zelení mužíčci?

Přílišný optimismus není na místě. Malé a zelené nebo jinak zbarvené mužíčky na Měsíci rozhodně nenajdeme. Na to, aby se mohly z prvních primitivních nebo dokonce bakteriím podobných obyvatel vyvinout myslící bytosti, neměl Měsíc čas. Vědci odhadují, že pro život příhodná perioda trvala maximálně 70 000 000 roků. Jak k ní došlo?

Podle vědeckých výzkumů se Měsíc zformoval po srážce Země s menší protoplanetou s romantickým názvem Theia. Ta se zformovala v jednom z libračních bodů gravitační soustavy Slunce-Země. Takových bodů je celkem pět. Tři z nich jsou poměrně ostře ohraničené, takže je jejich “využití” kosmickým smetím poměrně nepravděpodobné. Ve dvou zbylých bodech, které jsou prostorově rozsáhlejší, se může materiál jak shromažďovat, tak vzájemně interagovat a tvořit větší tělesa. Na dolním obrázku mají tyto dva body názvy L4 a L5.

Poté, co narostla protoplaneta Theia do kritického rozměru, začala sama ovlivňovat gravitační poměry v původně jednodušším a pouze dvousložkovém systému Slunce-Země.  Tím ztratila svou výsadní pozici a právo na stabilní oběžnou dráhu. Došlo pak ke katastrofě - srazila se s daleko větší planetou, dnešní Zemí.

Z materiálu, který srážka vymrštila na oběžnou dráhu kolem naší planety, se pak zformoval Protoměsíc. Dnešní teorie dokonce uvažují o dvou Měsících, které se později při další srážce spojily a vytvořily jedno jediné těleso. Menší z kolidujících těles se přitom “rozmázlo” po dnes odvrácené straně Měsíce. Mladý Měsíc byl krátce po svém vzniku ještě horký, díky svému menšímu poloměru ale vychládal daleko rychleji než například naše vlastní planeta. Vytvořil tedy daleko dříve než ona pevný povrch.

Všechny tyto děje proběhly už před 4,5 miliardami let, krátce po vzniku samotné Sluneční soustavy. Zhruba o 500 - 600 milionů let později nastala další změna. Věda ji nazývá “Velké bombardování”. Na planety ve vnitřní části Sluneční soustavy začaly ve velkém padat komety a asteroidy, hosté z vnější části soustavy. Tato tělesa přinesla (nejen na Zemi) vodu, CO2 a čpavek.

Velké bombardování mělo (měřeno kosmickými měřítky) jen krátké trvání a skončilo před zhruba 3,95 miliardami let. Dodnes na Měsíci pozorujeme lokální změny gravitačního pole tam, kde jsou pod povrchem “implantovány” zbytky někdejších těles, které s ním kolidovaly.

Po ukončení Velkého bombardování mohl být Měsíc ještě relativně aktivní - při svém vzniku byl koneckonců velice žhavým tělesem. Není vyloučeno, že vykazoval aktivní vulkanismus. Erupce mohly vynášet na povrch plyny, které spolu s materiálem dopadajících komet vytvořily dočasnou a dokonce poměrně hustou atmosféru. Skládala se logicky ze stejných nebo podobných materiálů jako ta, kterou tehdy dostala do vínku naše Země.

“Atmosféra, která panovala ještě i před 3,5 miliardami let na Měsíci, byla hustší než ta, kterou dnes nacházíme na Marsu”, tvrdí oba vědci.

Zkoumali mimo jiné také měsíční materiál, který pochází z amerických misí Apollo. Nalezli v nich stopy po minerálech, které se tvoří jen v přítomnosti tekuté vody. Podle jejich výpočtů trvalo časové období, ve kterém měl Měsíc jak vhodnou atmosféru, tak dostatek vody na povrchu - kolem 70 000 000 let.

To by znamenalo, že se v době, která následovala krátce po Velkém bombardování, mohl život vyvinout jak na Zemi tak na Měsíci. Zároveň mohla mezi oběma tělesy probíhat na kosmické poměry “čilá” výměna materiálu.

Při kolizích se mohl materiál dostávat na oběžnou dráhu nebo dokonce k partnerovi - Měsíci nebo Zemi. Prvními stopami života na Zemi jsou mimochodem fosilní cyanobakterie. Jsou staré kolem 3,8 miliardy let.

Magnetické pole

Když se zamyslíte nad možností výměny materiálu mezi Měsícem a Zemí - nejspíše se vám bude zdát pravděpodobnější přesun materiálu z Měsíce na Zemi. Měsíc má slabší gravitační zrychlení - a tak se dostane kámen, vyvržený z povrchu při kolizi s cizím tělesem, na oběžnou dráhu snáze, než je tomu na Zemi. Přesto samozřejmě není vyloučený ani přesun materiálu směrem ze Země na Měsíc.

Pro vznik života na Měsíci pak svědčí ještě jedna indicie - jeho magnetické pole. Zatímco je Země před kosmickým zářením chráněná dobře vyvinutým polem, mohlo podobné pole na Měsíci existovat jen ve slabším a navíc časově omezeném provedení. Dnes mu magnetické pole chybí úplně. Před 4 miliardami let to ale mohlo vypadat jinak. Naznačují to průzkumy - měsíčního materiálu, který přivezly na Zemi mise Apollo.

Slabší magnetické pole by bylo zodpovědné za méně efektivní ochranu proti kosmickému záření. Škody, které způsobuje záření, ovšem zároveň vyvolávají mutace v biologickém materiálu a jsou hnacím motorem evoluce.

Pokud tedy dotáhneme tuto novou teorii do konce - mohl život klidně vzniknout na Měsíci a až poté se přestěhovat na Zemi.

Malí zelení mužíčkové bychom byli ... my sami.

Tato teorie je zatím samozřejmě vysoce spekulativní. Opírá se o výsledky měření vzorků měsíční horniny a také o naše znalosti jevů, které probíhají při vzniku planetární soustavy. Svou roli tu hrají i přímá pozorování - například mraku regolitu, který při svém dopadu zvířila sonda, kterou nechali vědci plánovaně zřítit na povrch Měsíce. Tento experiment dokázal, že je na Měsíci daleko více vody, než jsme si původně mysleli. Odpovídalo by to teorii o život příhodném prostředí, které mělo kdysi na Měsíci existovat. Voda se nedochovala přímo na jeho povrchu, na to je vystaven příliš extrémním podmínkám - ale může být dodnes ukryta v měsíčním podzemí.

Jednoho dne znovu přistanou na Měsíci lidé. Vytvoří na něm základny pro dlouhodobější pobyt - a budou mít čas na rozluštění jedné z nejnapínavějších otázek vědy:

“Vznikl život pouze na Zemi, nebo se s ním dá počítat i na jiných planetách

a třeba i na jejich měsících?”

Zdroje:https://www.liebertpub.com/doi/10.1089/ast.2018.1844, spektrum.de, raumfahrer.net, wikipedia, pixabay.com