Proč se nemají házet lahve z modrého skla do kontejneru s hnědým sklem?

Sklo je vlastně optimální materiál k uchovávání potravin. Nemá žádnou vlastní chuť, nevyvanou z něj žádné škodliviny a dá se zhotovit v různých barvách. Má to ale jeden háček. (délka blogu 10 min.)

Jeho výroba je hodně energeticky náročná. Sklo se vyrábí ze směsi písku, sody a několika dalších přísad. Vše se dobře smíchá a zahřívá na vysokou teplotu. Když teplota vystoupá k 900 °C, začíná se směs tavit. Ještě o několik set stupňů vyšší teplota pak sníží její viskozitu natolik, že z ní mohou vyprchat i bubliny vzduchu, které byly přítomny v původní surovině. Ohřátí na takovou teplotu je samozřejmě hodně energeticky náročné. Je jen logické, že se výrobci snaží snižovat své náklady tím, že do svých skelných hmot zakomponují už “hotové” sklo. V něm už proběhly všechny nutné chemické i fyzikální procesy - a tak se musí v podstatě pouze ohřát na potřebnou teplotu.

Je to úloha nás spotřebitelů, abychom použité sklo nevyhazovali do běžného odpadu. Obalové sklo patří do speciálních kontejnerů. Jeden z nich je určen vždy na bílé - tedy bezbarvé sklo. Druhý je vyhrazen na sklo zelené a třetí na hnědé. Proč právě tyto tři barvy? Vždyť lahve mohou být i červené nebo fialové a často narazíte dokonce na sytě modré sklo.

Do jakého kontejneru házet obalové sklo s takovými barvami?

Složení obalového skla

Celá věc se vysvětluje různým složením různobarevných směsí.

Sklo samo o sobě by bylo “od přírody” bezbarvé - kdyby se v původní směsi nenalézaly přísady, které ho “špiní”. Jde především o železo, které (ať chceme nebo nechceme) je přítomno v řadě minerálů. Navíc se nedá dost dobře (levně) eliminovat. Pokud zvolíme speciální minerály, které nejsou kontaminované přísadou železa, jsou pak naše lahve o dost dražší. Z ekonomických důvodů je tedy v lahvovém skle vždy větší nebo menší nechtěná a často potlačovaná přísada železa, které ho barví slabě nazelenalou barvou.

Tuto vedlejší barvu při běžném pohledu nerozeznáme - na to je opravdu příliš slabá, je ale dobře vidět tehdy, když se podíváte například na střep ne zepředu ale z boku. Podobně můžete identifikovat různé barevné tóny v tabulkovém okenním skle.

Podle toho, v jakém stavu se železo při tavbě skla nacházelo, má pak sklo nazelenalou, nažloutlou nebo dokonce našedlou barvu.

Železo se může ve skle nacházet v podobě iontů se dvěma nebo třemi kladnými náboji. Jinými slovy: do naprosté spokojenosti mu chybí buď dva nebo tři elektrony - podle podmínek, které ve směsi panují (a za které mohou buď samy komponenty směsi nebo atmosféra, ve které se sklo taví).

Je to právě dvojnásobně nespokojené železo, jež barví sklo do zelena, zatímco trojnásobně nespokojené železo ho obarví slabě nažloutlou barvou. Šedé zbarvení je mimochodem výsledek triku, kterým se snaží šikovný výrobce zbavit skelnou směs zelené barvy.

Nazelenalá barva se nejprve přemění pomocí vhodných  podmínek na nažloutlou. Když se k ní pak přidá namodralá látka, je výsledek skládání obou barev - bezbarvý, tedy “jen” špinavě našedlý. Této špinavě našedlé “bezbarvé” komponenty si všimnete daleko hůře než samotné nazelenalé barvy skla. Přidáním namodralé komponenty se tak levně a jednoduše zbaví sklo své “přírodní” špinavé zelené barvy.

To je také důvod, proč máme zelené a bílé sklo sbírat do oddělených nádob. Pokud se do směsi na bílé sklo dostala jedna jediná skutečně hodně zelená lahev (ze skla, které je obarveno větším množstvím železa), může znehodnotit několik set kilogramů skelné hmoty nepříjemným a nechtěným nazelenalým a “špinavým” odstínem. A samozřejmě že do nádoby s bílými střepy nemáme házet ani jiné barvy lahví, například červené nebo modré.

U hnědého skla je situace podobná, jen je ještě o něco komplikovanější. I ono se barví ionty železa. Jak už jsem zmiňovala nahoře, dostatečně koncentrovaná příměs třikrát nešťastných železných iontů ho barví do žlutavě hnědé barvy. Navíc se do směsi pro hnědé sklo zpravidla přidávají ještě další komponenty, které sytě hnědou barvu zintenzivňují.

Barva hnědého skla má být totiž výrazná, aby obsah lahve dostatečně stínila. Do hnědého skla se většinou uskladňují potraviny, které na přímém světle trpí a ztrácejí své typické vlastnosti jako chuť nebo barva.

Skelná hmota pro hnědé sklo musela být kvůli své barvě přivedena do speciálních podmínek (připomeňme si, že běžně se železo nachází ve formě 2+, jeho ionty jsou tedy “jen” dvojnásobně nešťastné). K obarvení skla na hnědou barvu musí mít materiálová směs určité chemické složení a také atmosféra, ve které se takové sklo taví, bývá upravená. Pokud by se do hnědého skla dostalo větší množství zelených střepů, zkazí se tím jeho pečlivě vybraná kompozice jednotlivých surovin. Napravit takovou “pokaženou” směs dá opravdu hodně práce a vyžaduje hodně praktických zkušeností. Zelené sklo proto do kontejneru s hnědým sklem nepatří.

Neměli bychom tam házet ani sklo modré. Jeho modrá barva by se opticky složila s pracně vytvořenou hnědou - a “odbarvila” by ho podobně, jako to děláme cíleně u příliš špinavě zelených skelných směsí, které mají být průzračné a bezbarvé.

Modré (a vůbec různé jinak zbarvené) lahve tedy patří pouze do kontejneru se zeleným sklem, kde také napáchají nejmenší škodu. Naštěstí není sytě modrých lahví v oběhu moc…

Jaké sklo do kontejneru nepatří bez ohledu na barvu?

Do kontejneru s barevným nebo bílým sklem nepatří sklo umělecké. Hlavně křišťál, který obsahuje nezanedbatelný podíl oxidu olova. Stejně tak by se do kontejnerů nemělo házet sklo laboratorní, to je pro změnu vylepšeno zpravidla oxidy bóru (borosilikátové sklo). Obě komponenty nemají v běžném obalovém skle co dělat. Vzhledem k tomu, že se dnes při výrobě skla přimíchává opravdu značné množství už použitých a recyklovaných střepů, může větší množství nekonvenčního skla s nezaplánovanými komponentami ohrozit vlastnosti budoucí skelné hmoty.

Moc problémů kupodivu nedělá opálové mléčně zbarvené sklo. Fluoridy, které se v něm nacházejí, jsou pro směs sice nebezpečné - ale teprve až ve větším množství. Opálové sklo můžete vhodit do bílého nebo zeleného kontejneru.