Co je to vlastně … jade? (1)

Miluje ho Asie a s ní celý svět. Zároveň jsou na příkladu jade vidět rozdíly v myšlení dřívějších a dnešních lidí. Co je to jade - díl první (délka blogu 5 min.)

Jade je kámen, který byl obdivován v Asii už před 7000 lety. Je totiž odolnější než každý z tehdy známých materiálů. Znala ho prý také starověká Evropa a dokonce Amerika. 

Okamžitě se podbízí otázka: “Jak to, že ho znaly různé staré civilizace na různých kontinentech - civilizace, které neměly žádný vzájemný kontakt? Jedná se snad o zázračný kámen nějaké mimozemské civilizace?”

Odpověď je vlastně úplně jednoduchá - na jade není vůbec nic nadpřirozeného, naopak. Důvod, proč byl tento kámen znám nejrůznějším civilizacím, je více než prozaický. Naši předkové měli stejné nebo hodně podobné potřeby. Příroda jim pak nabízela různé materiály, ze kterých si vybírali ty, které pro ně byly nejcennější - tedy ty, které byly nejodolnější. A tak neuniklo jade pozornosti prakticky žádné dávné lidské civilizace. 

Nejprve se jade používalo na výrobu zbraní, později také uměleckých předmětů. V Číně se obdiv k jade vyvinul do skutečného kultu. Nejen že se z něj zhotovovaly talismany, které se daly nosit na těle - ale věřilo se například také, že jade chrání dům před úderem blesku. A tak se zabudovávalo dokonce i do konstrukce obydlí.

Ve šperkařství se využití jade většinou omezilo na leštění nebo broušení do oválného tvaru a tvaru perel. Jade se totiž nezpracovává zrovna jednoduše. Na vině je jeho základní vlastnost - odolnost proti mechanickému poničení.

Odolnost minerálu přitom nemá nic společného s jeho tvrdostí. I velice tvrdé materiály mohou být křehké a tedy málo odolné proti úderům. 

Dnešní mineralogie si cení tvrdosti - coby vlastnosti, která pomáhá definovat minerály podle jejich složení. Dávnověkým lovcům a sběračům bylo chemické složení minerálů lhostejné - důležité pro ně bylo jen to, aby se například jejich šípy při lovu nezlomily nebo aby jejich brnění vydrželo útok nepřátelské armády. 

Co je to vlastně jade?

Jade tedy není určitý minerál - spíše je to vlastnost určitých kamenů, které mohou mít i značně rozdílné chemické složení. Tím se celá věc, tak jednoduchá z pohledu pravěkého lovce, pro dnešního mineraloga značně komplikuje. 

Přesto se dá jade zhruba rozdělit do dvou skupin: minerály typu jadeitu a minerály typu nefritu. Dnes se budu věnovat prvnímu z nich, nefrit si totiž zaslouží samostatný blog.

Jadeit

Jadeit je svým chemickým složením silikát se souhrnným vzorcem (Na,Al)Si2O6. 

V čisté verzi a bez příměsí je bílý nebo bezbarvý. Na vrypu je proto bílý (souvislosti mezi chemickým složením a barevností minerálů jsou vysvětleny v jednom z minulých blogů). 

V takové velice čisté verzi se ale nachází v přírodě nepříliš často. Daleko častější jsou kameny zbarvené příměsemi do zelena, nafialovělé nebo dokonce nažloutlé varianty. 

Nejspíš nejznámější je zelený jadeit. Je to velice zajímavý minerál. 

Obsahuje chrom, někdy také železo, magnesium a vápník. Všechny tyto příměsi zaměňují v původním čistém jade buď sodík (Na) nebo hliník (Al). 

A ani to se neděje chaoticky. Chrom, který má oxidační stupeň 3 (Cr3+) zaměňuje v molekule hliník, který má stejně jako on tři vazby na okolní atomy (Al3+). 

Může to zajít až tak daleko, že se všechny atomy hliníku vytěsní chromem. Pokud se tak stane, minerálu se už neříká jadeit, ale kosmochlor. A to pořád ještě není všechno: v přírodě se dokonce mohou nacházet směsi obou minerálů s rozdílným stupněm záměny hliníku za chrom. Na stejném principu tvoří jadeit mimochodem směsi s minerály diopsit a omphacit. 

Schopnost tvořit dokonalé směsi s jinými chemicky podobnými minerály situaci z úhlu pohledu moderní mineralogie (založené na přesné chemické definici) tedy ještě dále komplikuje. Definice jade jako minerálu s určitým složením je tak víceméně nesmyslná. Jade se definuje na základě odolnosti a ne (tak jak je zvyklá moderní mineralogie) svým složením.

Odkud se bere extrémní odolnost jade? 

Jadeit je minerál, který vzniká metamorfózou (přeskupením struktur) už existujících příslušných minerálů (například albitu) za vysokých teplot a tlaků (až 400 °C a 11 000 atmosfér). Jeho struktura je tak perfektně přizpůsobena těmto extrémním podmínkám. Pod mikroskopem připomíná často plsť - tvořenou chaoticky promíchanými a často také částečně srostlými tenkými krystaly. Tím se vysvětluje jeho extrémní odolnost proti mechanickým vlivům. Srostlé a vzájemně “propletené” struktury se dají roztříštit daleko hůře než jednoduchý pravidelný krystal. 

Příště: Nefrit - jiné jade