Kámen, který hoří

Sbíráte na pláži rádi kamínky? Dnešní blog je tom, proč je to někdy velice nebezpečné hobby. (délka blogu 5 min.) 

Říká se mu baltické zlato. Nazlátlý ušlechtilý materiál je vlastně zkamenělá smůla prehistorických stromů. Když se zahřeje na vysokou teplotu - hoří. To ale není samo o sobě problém. Problém spočívá v tom, že se na plážích, kam baltské  moře vyplavuje úlomky zkamenělé pryskyřice, ocitá také jeho přesná optická imitace. A ta je velice nebezpečná. 

Přesto, že se nehody s hořícími “kameny” opakují každý rok, turisté o nich často nevědí. 

Co je to tedy za zvláštní kámen, který umí hořet a který se maskuje jako fosilní pryskyřice? 

Hořící kámen

Představte si, že jdete po pláži. V mokrém písku zahlédnete malý, podlouhlý, žlutý kamínek. Jistě si myslíte, že máte štěstí - a seberete ho. Může to být opravdu jantar - může se ale také stát, že jste právě udělali velkou chybu. 

To, co držíte v ruce, se od jantaru opticky téměř neliší a záměna se může stát i zkušeným sběračům fosílie. Váš úlovek má hustotu 1,82 g/cm3. Jantar by měl 1,05 -1,1 g/cm3. Takového rozdílu si laik a dokonce ani odborník při prvním ohledání nevšimne. 

Kamínek je žlutý nebo dokonce nahnědlý, přesně tak, jak si představujeme pravý jantar. Má stejný matný lesk a dokonce stejnou tvrdost. 

Tím ovšem podobnost končí. Když totiž váš kámen uschne, začne hořet. A není to ledajaký požár. Dosahuje kolem 1100 °C - a (což je fatální) nedá se uhasit vodou. 

Pokud máte smůlu - nemáte v ruce jantar, ale bílý fosfor. 

Jak zjistíte, že jste našli opravdu jantar?

Test je vlastně úplně jednoduchý. Položte kamínky do suchého teplého písku a počkejte až uschnou a ohřejí se na teplotu kolem 20 - 40 °C. Suchým kamenem přejďte několikrát po oblečení z umělých vláken. Jantar se nabije statickou elektřinou a začne přitahovat vlasy nebo třeba malé útržky papíru. U fosforu test odpadá. Jakmile totiž uschne a ohřeje se na příslušnou teplotu, nekompromisně vzplane jasným bílým plamenem. Snažte se ho uhasit okolním pískem a nenadýchat se přitom výparů. Fosfor je totiž nejen hořlavý ale také prudce jedovatý. 

Jak se dostal na pláž?

Před 18. srpnem 1943 takové nepříjemné nálezy na plážích baltského moře nehrozily. Toho dne podnikli spojenci bombardování obce Peenemünde na ostrově Usedom, místa, kde Werhnher von Braun vyvíjel svou raketovou techniku včetně raket V2. Kolem 4000 fosforových bomb minulo cíl a skončilo v moři. Navíc krátce po ukončení války spojenci potopili v moři celkem přes milion tun nejrůznější munice (mimo jiné přes 65 000 tun chemické munice s bojovými plyny typu sarin, apod.). 

Krátce po válce se pak na plážích začaly objevovat fosforové úlomky. Jak ve vodě “stárnul”, začal se více a více podobat jantaru.

Mohlo by se zdát, že po čase budou takové nálezy stále zřídkavější, ale opak je pravdou. Zpočátku většina bojového fosforu uzavřena v kovových schránkách. Postupem času ale dochází k jejich degradaci. Reznou a rozpadají se - a tak se dnes uvolňuje pořád ještě značné množství bojové látky, kterou si na pláži můžete splést … s neškodným jantarem. 

Jak se správně chovat k nalezenému jantaru?

Čerstvě nalezené kamínky patří do kovové nebo skleněné nádobky. Nikdy (nikdy!) nedávejte své nálezy do kapsy dříve, než jste se přesvědčili o jejich skutečné chemické podstatě. K tomu je stačí usušit a uložit na ohřáté místo (například v zimě, když je venkovní teplota nižší než 20 °C). Fosfor se prozradí sám - začne se z něj kouřit a vzplane jasným velice bílým plamenem (bílá barva svědčí o velmi vysoké teplotě). 

Oheň se nikdy nepokoušejte uhasit vodou. Pokud hoří vaše oblečení, protože máte kámen v kapse, vznikla by v lepším případě po polití vodou kyselina fosforečná. Vaše rány by pak ještě navíc poleptala. 

Plamen se dá uhasit pískem, což je informace, která vám nepomůže ve chvíli, kdy se už nenacházíte na pláži ale například v autě cestou domů.