Kámen, který hoří (2) - jantar

Ve skutečnosti vůbec nepatří mezi minerály, i když se z něj dělají šperky. Jantar je zkamenělá starověká pryskyřice. (délka blogu 5 min.)

Jak vzniká jantar?

Materiál pro dnešní jantar dodaly pravěké jehličnany. Přitom se může klidně jednat o různé druhy. Například u baltského jantaru se jedná o stromy, které rostly před zhruba padesáti miliony roky. Nejstarší známý jantar si může připsat dokonce ještě daleko vyšší stáří - kolem 310  milionů roků. 

Část smůly, kterou vylučovaly, se dostala do vody a byly pokryta sedimenty, které ji pak zakonzervovaly, takže nedegenerovala a nerozložila se. Místo toho se během milionů let proměnila ve zkamenělinu. 

Zásoby jantaru zdaleka ještě nejsou vyčerpané. Pokud chcete jít na jantarový lov, je nejlepší doba na jaře nebo v zimě. Vašimi spojenci bude špatné počasí a bouřky. Při nich se “prohrabe” mořské dno - a pokud se v něm skrývají jantary, vyplaví se. Vy je pak musíte už jen sesbírat z pláže, kam je vynesou vlny příboje. 

Jak se pozná pravý jantar?

Nejprve ho ale musíte rozeznat od ostatních zlatavě medových nebo nahnědlých kamínků. To je naštěstí velice jednoduché, protože jantar není minerál ale amorfní hmota. Pokud ho zahřejeme na ca. 150 °C, změkne. Už to je docela zjevný rozdíl - běžný křemen můžete nahřívat jak chcete - změknutí se nedočkáte. Při teplotě kolem 200 °C se taví a pokud vám spadne do ohně, tak začne sám hořet jasným žlutým plamenem. Zároveň ucítíte vůni stromu, kterému vděčí za svůj vznik. 

Nejspíše se vám ale nebude chtít nalezené kousky spálit. Daleko lepší je test s mořskou vodou, které je na místě nálezu jistě dost. Doma ji můžete  nahradit vodou, ve které jste rozpustili kuchyňskou sůl - přesněji 120 g v jednom litru.

Trik spočívá v tom, že má slaná voda jinou hustotu než sladká. Zatímco se jantar ve sladké vodě potopí - ve slané vodě plave. Úlomky skla nebo křemen samozřejmě klesají ke dnu v obou tekutinách. 

Profesionální vylepšení optických vlastností jantaru 

Čím světlejší jantar, tím více obsahuje nepatrných mikroskopických bublinek vzduchu. U bílého jantaru jich může být až kolem 1 000 000 na mm3, což dává představu, jak malé jsou.Takový materiál je pak logicky neprůhledný. 

Některé jantary mohou dokonce obsahovat i krystaly minerálů, i když samy krystalickou strukturu nemají. 

Takový jantar pak může být nazelenalý (pokud obsahuje pyrit) nebo načervenalý (když v sobě skrývá oxidy železa). 

Transparentnosti se dá u jantaru docílil pomalým opatrným a delším zahříváním. Výsledný materiál je pak červenější nebo temně žlutý. 

Zahřívání ovšem není jedinou  manipulací, kterou se jantary mohou dočkat stran podnikavých prodejců. Na trhu se například nachází tzv. “ruský jantar”. Jedná se o větší a opticky často velice zajímavé kusy. Jsou to ale umělé útvary - zpravidla jsou to spečeniny několika menších kamenů. Ke spékání sám jantar přímo vybízí tím, že při vyšších teplotách měkne a dá se formovat do různých tvarů. Technologie spékání není nová  - je známa už od 19. století.