Tyrkys - kámen s barvou moře

Co má společného kámen, který se používal jako šperk i jako šminka, s hnojivem a tabletami do myčky? Proč musíte na tyrkys dávat pozor víc, než na jiné šperky. (délka blogu 10 min.)

Jeho výjimečné barvy si všimla snad každá lidská civilizace. Už před 8000 roky se využíval jako šperk. Dobře ladí s barvou zlata, dnes ho ale najdete spíš ve spojení se stříbrem. Tyrkys je neprůhledný kámen, který se nehodí k vybrušování klasickým facetovým brusem. Je na to moc křehký a nestabilní. Navíc je neprůhledný, takže se jeho krása nejlépe podtrhne leštěním a brusem, kterému se říká cabochon (kabošon). 

Kabošon

U neprůhledných kamenů zaujmou především vlastnosti jejich povrchu. Takovéto drahokamy se zřídkakdy brousí v pravém smyslu slova, zato se leští a zaoblují do hladka. Tradičním „brusem“ je v tomto případě kabošon, kde vypouklou korunu doplňuje obvykle rovný či mírně vystupující základ. K nejoblíbenějším designům patří ovál.

Rozemletý na prášek - sloužil tyrkys dříve také jako šminka.

Co je to vlastně tyrkys?

Tyrkys je z pohledu chemika fosforečnan s chemickým vzorcem CuAl6(PO4)4(OH)8.4H2O. Obsahuje tedy kationty hliníku a mědi, anionty kyseliny fosforečné a hydroxidu a chemicky vázanou vodu. 

Jeho typickou barvu mu propůjčuje měď. Druhý z kationtů, hliník, může být částečně zaměněn trojmocným železem, kterého je v zemské kůře více než dost. Někdy probíhá tento proces tak intenzivně, že se mění i chemický vzorec, takže se v něm i železo musí uvádět. Vypadá pak takto: Cu(Al,Fe)6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O.

Odkud pochází jméno tyrkys?

U oblíbených minerálů, které jsou lidstvu známy už odedávna, mají názvy většinou něco společného se starým Římem nebo Řeckem. Tyrkys je na tom jinak. Jeho jméno se odvozuje nejspíše z francouzského pierre turquoise. Říkalo se tak “tureckému kameni”, který pocházel původně z Íránu. Přes Turecko procházely obchodní stezky, po kterých se dostal do Evropy. A tak se Turecko nepřímo podílelo i na jeho pojmenování. 

Vlastnosti tyrkysu

Jak už jsem zmínila výše, patří tyrkys chemicky do skupiny fosfátů. Díky tomu je vzdáleně příbuzný s látkami, které používáme jako hnojivo… ale také například ke změkčování vody při praní (i když dnes se od toho většinou upustilo) a v myčkách na nádobí. 

Ještě vzdálenější chemické příbuzné tyrkysu naleznete v kuchyni na jiném místě - v ledničce. Jsou to látky, které se používají v průmyslových potravinách jako konzervanty, okyselovadla a regulátory kyselosti nebo třeba emulgátory. 

K jeho blízkým příbuzným patří řada dalších minerálů, které  mají podobné vlastnosti a řadí se tak do stejné “tyrkysové” skupiny. Je to například faustit, který má místo mědi v molekulách zinek (ZnAl6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), aheylit, který se vyznačuje navíc ještě podílem železa ((Fe2+,Zn)Al6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), chalkosiderit, ve kterém železo úplně zaměnilo hliník (CuFe3+6(PO4)4(OH)8 · 4 H2O), apod. 

Co se týká fyzikálních vlastností - patří tyrkys ke středně tvrdým minerálům a pyšní se tvrdostí kolem 5 - 6 na mohsově stupnici. Hustota se u kvalitních exemplářů pohybuje kolem 2,6 - 2,8 g/cm3. Některé tyrkysy (například ty, které pocházejí z USA) jsou ale méně husté, protože obsahují větší množství pórů. Jsou pak samozřejmě také křehčí a náchylnější k poškození. Do některých z nich se dá dokonce vytvořit vryp už pouhým nehtem,  na výrobu šperků se tedy moc nehodí. 

Barva tyrkysů

Tyrkys se pyšní typickou modrozelenou barvou. Připomíná barvu moře na plážích v Karibiku. Příčinou takového zbarvení jsou atomy mědi, navázané do molekulární struktury. Jistě tušíte, jaký tedy musí mít tento kámen vryp. Je nazelenalý, tedy barevný - protože barvící složka je přímo součástí molekuly látky. 

Zelenější exempláře jsou barveny ještě také příměsemi železa. 

Tyrkys není jednolitý - samotné modrozelené oblasti střídají žilky tmavého jaspisu, kterému se v takovém případě říká matrice. 

Citlivý kámen

Chemickým složením se vysvětluje také náchylnost tyrkysu k degradaci. Připomeňme si, že v jeho struktuře jsou přítomné chemicky vázané molekuly vody.

Taková “chemická” voda se sice nevypaří v běžných podmínkách, jakým je kámen vystaven, může ale způsobit problém například při broušení nebo zpracování. Tyrkys je známý tím, že se při teplotách kolem 250 °C (a ty mohou vzniknout lokálně už i během broušení) barví do zelena. Nepříjemné je, že je takové zabarvení nevratné. 

Když je tyrkys dlouho vystaven slunečnímu světlu a lehce zvýšeným teplotám, může naopak “vyhasnout” (vyblednout) a ztratit svou intenzivní barvu. Také tato změna jde na vrub ztráty chemicky vázané vody. 

Díky (často vyššímu) obsahu pórů je kámen náchylný ke znečištění. Vadí mu také kosmetika, pot, parfémy a čisticí prostředky. Působením těchto chemických látek zelená a ztrácí svou jedinečnou barvu. Pokud máte tedy své tyrkysy rádi, nenoste je na pláž a při úklidu domácnosti. 

Vylepšování tyrkysů

Není tedy divu, že je značná část tyrkysů na světovém trhu - tak trochu vylepšená. Bez těchto drahých a náročných procedur by byly například tyrkysy z USA dokonce úplně nevhodné pro výrobu šperků. Vylepšuje se hlavně tvrdost a pórovitost. Nejjednodušší je pokrýt nestabilní a porézní kameny voskem nebo vrstvičkou oleje. Tím se zároveň zlepší lesk a celkový vzhled. 

Moderní doba umožnila také impregnaci epoxidem nebo vhodnými umělými hmotami. To je samozřejmě už větší zásah do přírodní struktury kamene. U šperku pak musí být uvedeno, že se jedná o stabilizovaný nebo rekonstruovaný materiál. 

Samotná barva kamene se “stabilizuje” impregnací barevných vosků. Nevýhodou je, že takový šperk může barvit i svého majitele. 

Imitace 

I v případě tyrkysu si musíte dát pozor na imitace - jako každý zajímavý kámen, používaný ve špercích, bývá napodobován méněcennými materiály. 

Dříve to byla keramika, kterou výrobci pokrývali emaily s příslušnou barvou. K těm se později přidaly imitace z umělé hmoty nebo skla. 

Zajímavé je, že se dá tyrkys také “vypěstovat”. K tomu se používají fosfáty s příměsí mědi (vídeňský tyrkys).

Oblíbené jsou také rekonstruované kameny, které se skládají z neušlechtilé podložky, na kterou byla uměle nanesena tenká vrstva tyrkysu. Pokud se vám takový produkt dostane do ruky už jako hotový šperk, nemáte moc šancí poznat, že se nejedná o “pravý” kámen. Podložku ze skla, umělé hmoty nebo třeba křemene totiž nevidíte. 

Jak zjistíte, že máte v ruce pravý tyrkys - nebo jen jeho napodobeninu? 

Metoda je jednoduchá, přesto se moc nehodí k testování šperků. Minerál, který není zpracovaný a zasazený do vzácného kovu ale můžete testovat pomocí koncentrované kyseliny solné nebo hydroxidu draselného. V obou z nich se rozpouští. Když tyrkys zahřejete na teplotu přes 600 °C, rozpadne se na černý prášek. U skla nebo emailovaného povrchu se samozřejmě nic takového nestane.