Údajné léčivé vlastnosti ClO2 (dezinfekce)

Oxid chlořičitý, ClO2, je nažloutlý plyn, který je při koncentracích nad 10 objemových procent výbušný, využívá se proto převážně ve formě roztoku. Průmyslově se používá hlavně k dezinfekci vody,  bělení mouky a papíru. Je silným radikálem s oxidačními vlastnostmi. Na základě nepochopení jeho účinků ho někteří léčitelé doporučují k posílení imunity, případně při léčbě respiračních onemocnění. Jaký vliv na organismus má kontakt s touto dezinfekcí?  S laskavým svolením pana Jana Švadlenky, vybráno z jeho odpovědí na téma "léčivé účinky dezinfekce bazénů". 

Teze léčitele: ClO2 ničí nezdravé,  "kyselé" mikroorganismy, které našemu tělu škodí

J. Švadlenka: Pověra, že to, co organismu škodí, je kyselé, je široce rozšířená a přitom ničím nepodložená. Vychází patrně z dávného pozorování, že uvnitř nádoru je kyselé prostředí. Dnes se tomu říká Warburgův efekt, a je to docela dobře prozkoumáno.

Jev spočívá v tom, že rostoucí nádor se chová dost neorganizovaně, a když dosáhne určité velikosti, chybí mu dostatečné cévní zásobení, takže nemá dostatek kyslíku na to, aby mohl v mitochondriích vyrábět energii (ATP). Rozklad glukózy a dalších látek sice může probíhat a stále poskytuje nějaký energetický výtěžek, ale v určitém bodě se zastaví. V buňce se tak hromadí některé meziprodukty metabolismu a také "vysokoenergetické" elektrony (ve skutečnosti poutané v chemických přenašečích - např. NADH), které by jinak v mitochondriích sloužily k účinné produkci ATP.

Buňky jsou na tenhle stav připraveny. Třeba kvasinky v anaerobních podmínkách vytvářejí etanol, a ten pak vylučují ven. Naše buňky také umějí produkovat malé množství etanolu, ale hlavním produktem "anaerobní glykolýzy" je kyselina mléčná (laktát). Takto to funguje třeba při velké svalové námaze. Svaly mají velké zásoby polysacharidu glykogenu, z něj si umějí v případě potřeby uvolňovat glukózu, a tu pak "spalovat" za produkce ATP, který je nezbytný pro svalový stah. Pokud ovšem zásobení kyslíkem není dostatečné, nemůže rozklad glukózy pokračovat v mitochondriích a uvolňuje se kyselina mléčná (která po čase způsobí svalovou bolest). Ta se uvolňuje do krevního řečiště a je vychytávána v játrech, která z ní opět vyrábějí glukózu (za spotřeby energie) a z ní vytvářejí vlastní zásoby glykogenu (a glukózu z něj uvolňují pouze v případě, že její koncentrace v krvi poklesne - od toho je hormon glukagon, proti němu působí hormon inzulin, který naopak při vysoké koncentraci glukózy v krvi podporuje její vychytávání).

Laktát je takto odbouráván ještě nějakou dobu po skončení svalové námahy, proto má člověk stále zrychlený tep i dýchání. Právě tomu se říká "kyslíkový dluh". Celé se to nazývá "Coriho cyklus" podle pražských rodáků a posléze význačných amerických vědců a podnikatelů (oba dostali Nobelovu cenu a také spoluzaložili firmu Sigma, dnes je to mamutí biochemická a biotechnologická firma Sigma Aldrich, kterou donedávna, až do svého důchodu, vedl jejich syn), manželů Carla Ferdinanda a Gerty Coriových.

Zpátky k Warburgovu efektu. Zjednodušeně se dá také přirovnat ke Coriho cyklu, protože nádorové buňky "přepnou" na anaerobní glykolýzu a produkují laktát (příčin je ve skutečnosti více - nejen nedostatek kyslíku, ale také potřeba nejrůznějších meziproduktů pro syntézu dalších látek u rychle rostoucích buněk). Každopádně kyselé prostředí je následkem nádoru, ne jeho příčinou.

Alternativci si z toho bohužel zapamatovali jenom to kyselé prostředí a vytvořili si pseudoteorii, že kyselé prostředí způsobuje vznik rakoviny. Z toho jakýmsi podivuhodným myšlenkovým pochodem postupem času dovodili, že kyselé prostředí způsobuje úplně všechny choroby.

Někteří jdou tak daleko, že si každé ráno měří pH moči, a podle toho upravují jídelníček, aby měla moč to "správné" pH (značící, že organismus není moc "překyselený"). Nemá to sice žádné opodstatnění, ale proč ne. Důsledkem toho je určitá dieta, což může být pro mnoho lidí zdraví prospěšné. Obráceně si pak vyvodili, že vše škodlivé je kyselé - nádorové buňky, baktérie (ale jenom ty patogenní, ne ty symbiotické - což je vůbec legrační, protože třeba u střevní tyčinky Escherichia coli o tom, zda je patogenní, nebo ne, rozhoduje to, jak je k danému kmenu přizpůsoben imunitní systém - proto se vyskytují cestovatelské průjmy, když se člověk dostane do oblastí, kde je běžný jiný kmen E. coli), viry. To není výmysl šarlatánů Humbla a "dr." Kalckera (je to ve skutečnosti doktor ekonomie, ale to nevadí).

Humble jenom laickým myšlenkovým pochodem došel k tomu, že když bazénová chemie hubí baktérie, mohla by stejně fungovat i v organismu. Zbytek je už jenom jeho marketing a patrně účinek placebo efektu (možná též hormeze). Každopádně jeho vysvětlení, jak to funguje, je mylné.

Nezabíjí to baktérie proto, že by byly kyselé, ale proto, že je to účinné oxidační činidlo. Následkem chemických reakcí jsou poškozeny buněčné bílkoviny, membránové struktury, DNA a vznikají též volné kyslíkové radikály, které v "díle zkázy" pokračují. V dostatečné dávce zabíjí nejen baktérie, ale i kvasinky, prvoky, řasy (tj. organismy zcela nepatogenní), apod. Obdobně tedy bude fungovat i uvnitř organismu - zase bude zabíjet zcela nespecificky.

Tím se liší třeba od antibiotik, což jsou látky produkované některými plísněmi, které hubí pouze baktérie (brání jim v syntéze jejich buněčné stěny, která je odlišného složení, než mají eukaryontní buňky - naše buňky ani žádnou buněčnou stěnu nemají, v proteosyntéze, protože baktérie mají jiné složení ribozómů než eukaryontní buňky, apod.). Ostatně, být propagátorem této šarlatánské metody, byl bych radši za tohle vysvětlení. Pokud by to zabíjelo na základě kyselosti, tak první na ráně je žaludek (buňky jeho stěny produkují kyselinu chlorovodíkovou), svaly, játra, srdce, neurony...

Podstatou přenosu signálu neuronů je právě rychlá změna jejich elektrochemického membránového potenciálu, která se šíří po jejich výběžcích. Nejprve jsou speciálními kanály do buňky vpuštěny ionty sodíku, čímž dojde k "depolarizaci" (potenciál vzroste až do kladných hodnot), ale aby se mohl neuron připravit na další signál, musí se vrátit k do původního stavu. Rychle tedy otevře kanály pro draslíkové ionty, ty opustí buňku, čímž dojde k "repolarizaci" (v buňce je vyšší koncentrace draslíkových iontů než vně, proto volně putují do prostředí s nižší koncentrací, naopak vně buňky je více sodíkových kationtů než uvnitř, proto zase putují naopak - ty rozdíly koncentrací jsou udržovány za spotřeby energie, je to dost náročné, proto neurony poškozuje už krátkodobý nedostatek kyslíku). Při "repolarizaci" se potenciál nevrací úplně na původní hodnotu, ve skutečnosti to buňka dost často "přestřelí" a potenciál na chvíli klesne ještě pod ní. Tím se dostává pod fyziologickou úroveň ostatních somatických buněk, a je-li pravda, co říká pan Kalcker, tak v tu chvíli bude hodně zranitelný působení ClO2. Ve skutečnosti ale není, protože pan Kalcker si svou hypotézu vycucal z prstu.

 Vysvětlení jevů po požití ClO2. Reálně to bude patrně kombinace některých z těchto bodů:

1) Prostá koincidence. Nemocný by se ze svého onemocnění uzdravil i bez ClO2.

2) Placebo efekt. (Placebo - neutrální látka, předstírající léčivé účinky.)

3) Autosugesce. (Pacientovi se uleví, protože je přesvědčen o pozitivním výsledku léčby.)

4) Hormeze. (Viz vysvětlení v šedém rámečku dole.)

Hormeze

 Jedná se také o celkem dobře zdokumentovaný jev spočívající v tom, že nízké dávky stresu posilují imunitní systém. Takto zřejmě působí třeba hladovka, saunování, některé bylinky (ve skutečnosti slabě jedovaté), nověji třeba kryoterapie, apod. Dřív byl člověk vystaven nejrůznějším stresům (hlad v důsledku chudoby či neúrody, velká zima, velká námaha), takže se docela hodilo, když se aktivovaly reparační mechanismy. Dnes si to městský člověk musí navozovat uměle. Nelze tedy vyloučit, že nízké dávky oxidu chloričitého způsobují podobný stres, čímž aktivují imunitní systém a reparační mechanismy organismu. Každopádně toho lze dosáhnout i konvenčními metodami (třeba skrze doporučované saunování či hladovky) a není nutné utrácet za preparáty a knížky propagované nejrůznějšími šarlatány.

Příspěvek se zakládá na odpovědích J. Švadlenky, publikováno s jeho laskavým svolením.