Nejchytřejší mozky planety - muž, který nechtěl pro Hitlera sestrojit atomovou bombu

V roce 1942 požádal tento německý vědec svého dávného známého a přítele, Nielse Bohra, o schůzku, aby ho nenápadně seznámil s rozhodnutím, že se hitlerovské Německo nebude angažovat ve vývoji atomové bomby. Neměl úspěch. Bohr byl tématem, které chtěl jeho v nacistickém Německu žijící přítel probrat, částečně znechucen a částečně zděšen. Na otázku, jestli je možné sestavit atomovou bombu, odpověděl mladý muž totiž  "jsem si jistý, že je to možné". Bohr jeho úmysl nepochopil a slova interpretoval jako výhružku. Z větší části i díky tomuto nedorozumnění přistoupila americká strana válečného konfliktu k provedení projektu Manhattan. 

Německý vědec, který chtěl původně ujistit spojence ve válce s hitlerovským Německem o tom, že se Německo vývoje atomové bomby vzdalo, tak odstartoval její vývoj v USA.

***

Už ve třicátých letech byl známým a uznávaným vědcem. 1933, když mu bylo právě 31 let, obdržel Nobelovu cenu za fyziku. Jeho kariéra nebyla jednoduchá. V předválečném štvavém období přišel nejen o své spolupracovníky židovského původu, také on sám byl označen za "bílého žida" a perzekucím se vyhnul jen s největším úsilím a s nasazením osobních kontaktů svého tchána.

1939 uvažoval krátce o emigraci do USA, nakonec ale zůstal v Německu, které se díky politickým změnám stalo pravým opakem toho, co mladý vědec obdivoval - přírodního řádu. "Moderní fyzika nás učí, že realita je klam. Opravdová realita je výběr možností z tisíců realit". 

On i jeho spolupracovníci byli osvobozeni od aktivní vojenské služby, protože se zabývali strategicky důležitými výzkumy. Už od roku 1938 je známo, že se v atomu uranu skrývá obrovská, ke stavbě bomb jistě zneužitelná síla. Vědci v té době zkoumali , jestli intenzita řetězové reakce postačí k vojenskému využití. 

1941 vybudoval jeho tým předstupeň atomového reaktoru. V té době se vědec rozhoduje, že navštíví v Kodani svého bývalého přítele Bohra. Představuje si, jak s ním bude probírat teoretické a filozofické otázky  angažovanosti vědců ve výzkumech s válečným využitím.

"Myslíš, že se dá uran použít k výrobě atomové bomby?" začíná Bohr opatrně rozhovor.

"Jsem si jistý, že tomu tak je", zní odpověď mladého muže.

Niels Bohr je zděšen a rozhovor na místě končí. 

Je ironií osudu, že netuší pravý důvod, proč se s ním chtěl mladý vědec setkat; že mu jeho přítel pouze zkouší nenápadně naznačit, že se Německo  rozhodlo  svůj projekt atomové bomby zastavit. 

Německo se snažilo využít veškeré zdroje, které pro něj byly dostupné a které shledalo nacistické vedení jako perspektivní. Hitler vydal příkaz, podle kterého byly ukončeny všechny vývojové projekty, které byly delší než půl roku. Tehdejší ministr zbrojního průmyslu Speer si nechal od nositele Nobelovy ceny vypracovat studii o možnostech  využití štěpné reakce k sestrojení atomové bomby. Vědec, jehož jméno se dočtete na konci blogu, mu odpověděl, že by nároky na její výrobu byly nepřiměřeně vysoké a její konstrukce by trvala 3 až 5 let. Tímto výrokem byl projekt německé uranové bomby, v souladu s hitlerovým příkazem, shozen ze stolu.

Vědec vůdcům nacistického Německa mimo jiné zamlčel i to, že by se bomba dala vyrobit i z plutonia. a že její vývoj by netrval dlouho a ani náklady na její sestrojení by nepřekračovaly možnosti tehdejšího zbrojního průmyslu. 

Když v roce 1945 přichází konec války a s ním úleva a vysvobození z nejisté a nebezpečné situace, je zatčen americkými vojáky a internován spolu s větší skupinou vědců ve sběrném táboře. Spojenci chtějí vyzvědět, nakolik byli úspěšní při pokusech využití energie z uranového jádra. Zde ho také zastihne zpráva o tom, že to, co považoval za náplň svého života, fyzika jádra, nyní způsobilo smrt více než sta tisíce lidí. Dojde k názoru, že věda a její vývoj patří k vývoji lidstva a že jedinec nemůže za chod dějin.

Po válce se stává ředitelem fyzikálního institutu Max-Planckovy společnosti, účastní se aktivně vybudování instituce,kterou dnes známe pod názvem CERN.  Snaží se prosadit svou vizi, kterou je sdílení poznatků mezi vědci celého světa, jejich mezinárodní spolupráce. 

Ve svých posledních aktivních letech žije v Mnichově a hledá to, čemu dnes říkáme " univerzální teorie všeho". Zabývá se elementárními částicemi a zákony, které je propojují.

***

Tento vědec, patřící k těm nejvýznamnějším v dějinách lidstva, se zabýval nejen fyzikou, ale i filozofií. Během války vyjádřil svoje myšlenky slovy: "Doba, ve které žijeme, ohrožuje svým neklidem vše, co je pro nás cenné."  "Je důležité, aby ti, pro které svět ještě znamená světlo, drželi pohromadě a aby se mezi sebou navzájem rozpoznali."  (volný překlad W.H.)

Heisenbergův princip neurčitosti

Heisenbergův princip říká, že čím přesněji určíme jednu z konjugovaných vlastností, tím méně přesně můžeme určit tu druhou – bez ohledu na to, jak dobré přístroje máme. To také znamená, že představa z klasické fyziky, že můžeme předpovědět chování systému, je ve světě elementárních částic nepoužitelná. 

Jeho jméno znáte nejspíše díky teorii, kterou definoval už v roce 1925. Ta říká, že nelze zároveň určit místo, na kterém se elementární částice nachází, a zároveň určit její impuls (hybnost). Vešla do dějin vědy jako Heisenbergova teoriie neurčitosti. 

Při popisu jevů, které vládnou na úrovni elementárních částic hmoty, se nedají používat běžně známé procesy, které známe z makrokosmu.

Byl to právě Werner Heisenberg, kdo přišel na princip, podle kterého se dá popsat chování těchto částic, když integroval do matematických vzorců proces měření samého. Ve světě elementárních částic není výsledek násobení 5x3 nebo 3x5 identický. V obou případech má matematická operace rozdílný výsledek. Vlastnosti částic záleží nejen na nich samotných, ale i na skutečnosti, zda jsou a zda nejsou objektem pozorování. Dokud je nikdo nepozoruje nebo neměří, nachází se například elektrony jen v neurčitém stavu, popsaném pouze matematickou funkcí. Teprve měření z nich udělá "skutečnou" hmatatelnou částici. 

(zdroj foto perex: unknown (MacTutor) [Public domain], via Wikimedia Commons)