Nejchytřejší mozky planety - žena, která vymyslela název "radioaktivita"

Narodila se ve druhé polovině 19. století do relativně chudé polské rodiny a dostala jméno Maria. Už v ranném věku udivila svými schopnostmi. Jako čtyřletá se od své sestry naučila plynule číst. Rodičům se za to prý se slzami omlouvala, jak se vypráví v jedné anekdotě z jejího života. Oba rodiče byli učitelé, proto je pravděpodobné, že jim tímto překvapením nejspíš udělala obrovskou radost. I když tou dobou studium žen nebylo samozřejmostí, tito vzdělaní lidé všechny svoje dcery při získávání vědomostí ze všech sil podporovali. 

V Polsku tou dobou nebylo možné, aby dívka studovala na Univerzitě, následuje proto svou starší sestru do Paříže, kde se zapisuje na Sorbonskou univerzitu. I tam jsou tou dobou dívky spíš exotickou záležitostí a většinou to jsou cizinky, univerzita ale jejich studium toleruje. Studium fyziky i matematiky zakončí s nejlepšími výsledky (ve fyzice první, v matematice druhá), a získává první, lokální slávu. 

Becquerelovo záření

Henri Becquerel studoval v roce 1896 fosforeskující vlastnosti uranové rudy. Část svých vzorků uschovával v temné komoře, která se v tehdejší době využívala pro zhotovení fotografií. Jeden z jeho vzorků se omylem dostal na neexponovanou fotografickou desku, kterou poničil a zanechal na ní tmavé stopy.  Becquerel správně vydedukoval, že tyto stopy mohou být způsobeny jen nějakým, do té doby neznámým druhem záření, vně spektra viditelného světla. 

V následujících letech se během své vědecké práce seznámí se svým budoucím mužem, Pierrem. Společně se pak věnují výzkumu zvláštního, do té doby neznámého záření, které v roce 1896 objevil Henri Becquerel.

Prokáží, že záhadné paprsky nejsou vlastností samotné uranové rudy, ale spíše výsledkem aktivity některých jejích atomů. Začínají pátrat po novém prvku, který by byl aktivnější než uran a brzo přicházejí na to, že se jedná o prvky dva.

Objev Polonia a Radia jim zaručí Nobelovu cenu za fyziku v roce 1903, o kterou se oba partneři dělí s Henry Becqurelem. Za vědecký úspěch oba platí špatným zdravotním stavem, způsobeným radioaktivním ozářením. K jejich zdravotním problémům patří i Mariin potrat v roce 1903.

V roce 1904 dostává Pierre profesuru na Sorboně, kde vede katedru všeobecné fyziky, zatímco Marie dostává na starost laboratoře. Stanou se slavným párem, který neunikne ani pozitivní pozornosti tehdejších medií.

Šťastný rodinný život, korunovaný významnou vědeckou kariérou slavného páru bude trvat jen dva roky. 

V roce 1906 přichází Mariin muž Pierre o život při autonehodě. Z Marie se stává vdova samoživitelka, od které se očekává, že se stáhne do ústraní. Na nějakou dobu skutečně upadne do depresí, vždyť přišla o jedinou spřízněnou duši nejen v osobním, ale i v pracovním životě. Bezpochyby jí z krize pomohla nabídka Sorbonské univerzity, aby převzala Pierrovu povinnost přednášet studentům na katedře, a pokračovala tak v jeho práci. V roce 1908 oficiálně převezme jeho profesuru na Sorboně a stává se tak první ženou, která kdy na univerzitě zastávala tuto funkci. 

"Jednou jsi dole, jednou nahoře."

Málokterý příběh naplňuje známé rčení tolik, jako její život. V roce 1911 jsou pařížské bulvární noviny zaměstnány neuvěřitelnou aférou - Marie si dovolila mít milence. Žije s ním v pronajatém bytě, navíc je její milenec pořád ještě ženatý. To, co v té době společnost mlčky přejde u mužů, se ženě neodpouští. Na Mariinu hlavu se snášejí vzteklé a neustávající výpady novin, výhrůžky vraždou od podvedené manželky a pohrůžka procesem. Aféra nakonec vyšumí do ztracena a skončí vyrovnáním, dlouhou dobu ale zatěžuje pověst v Mariině osobním i profesním životě. 

Ve stejném roce dostává Marie další Nobelovu cenu, tentokrát za chemii. Stává se tak jedinou ženou, která dostane Nobelovu cenu dvakrát - a jediným vědcem v historii, který ji získá ve dvou různých vědeckých oblastech. Nobelova komise se snaží Marii přesvědčit, aby se s ohledem na právě probíhající aféru veřejného výstupu a veřejného převzetí ceny vzdala. Marie odmítá a cenu si před očima celého vědeckého světa převezme.  Do Švédska se hrdě dostaví  v doprovodu své dcery a sestry. 

Během první světové  války se věnuje popularizaci do té doby většině lékařů neznámé možnosti ohledání válečných zranění - radiologie. S její pomocí je možné během chvilky nacházet střepiny střel a granátů v tělech pacientů a zachránit tak spoustu životů, které by byly jinak ztraceny. Marie neváhá a sama sebe nabízí do role figuranta, nechává se rentgenovat, aby váhající lékaře přesvědčila o výkonnosti nové metody. Její iniciativou je založeno přibližně 200 radiologických center. Rentgenovými aparáty vybaví také dvacet vozů, které objíždí vojenské lazarety. Sama si v té době udělá řidičský průkaz, aby mohla řídit jeden z nich. 

Po válce se angažuje ve feministickém hnutí v USA a napomáhá zakládání vědeckých ústavů, zabývajících se výzkumem radioaktivity v různých zemích světa. Na srdci jí leží hlavně mezinárodní vědecká spolupráce. 

V její práci jí pomáhá dcera Irene. Nobelovy ceny pro Irene se Marie Curie nedočká - zemře rok předtím na následky dlouholeté expozice radioaktivními prvky, které celý život zkoumala. 

Na počest Marie a Pierre Curie byl pojmenován chemický prvek s protonovým číslem 96 "Curium". Také tehdejší, dnes zastaralá, jednotka radioaktivity (aktivita jednoho gramu Radia) dostala název "Curie".