Žena, která posunula hranice prozkoumaného vesmíru ze sta na 10 miliónů světelných let

Objevila existenci proměnných hvězd, kterým říkáme cefeidy a našla způsob jak je použít k určení vesmírných vzdáleností. Díky její práci se rozšířilo pásmo prozkoumaného prostoru z několika desítek na deset miliónů světelných let.

Narodila se 4. července 1868 v Lancasteru, v Massachusetts do vzdělané rodiny – její otec byl ministrem. I když to v její době nebylo samozřejmostí, dostala to nejlepší vzdělání. Navštěvovala Oberlin College a později Radcliffe College (ženskou součást Harvard University).

Už tehdy se zajímala o astronomii, i když se jí zprvu nevěnovala. Následkem těžké nemoci totiž nemohla několik let pracovat a prakticky ohluchla.

Její lásku k astronomii se ale osudové ráně zlomit nepodařilo. V roce 1893 začala zdarma pracovat pro harvardskou observatoř. Po sedmi letech ji Charles Pickering, ředitel observatoře, zařadil do svého ženského týmu, který byl na tehdejší dobu nevídaným počinem. Svědčí o tom i to, že se mu hanlivě říkalo „Pickeringův harém“.

Pickeringův harém

O jeho vzniku se vypráví krátká anekdota. Jednoho dne byl prý Pickering nespokojený s prací svých asistentů a rozkřikl se: „Tohle by zvládla lépe i moje hospodyně!“ Ať už to bylo z obdivu k talentované ženě nebo proto, že chtěl vytrestat své spolupracovníky – Pickering svou hospodyni, Williaminu Flemingovou, na univerzitě skutečně zaměstnal. S její prací byl nejspíš opravdu spokojen - postupem doby totiž svůj ženský tým rozšířil na téměř 40 žen.

Jeho členky v něm  měly status „computer“, kterým se tehdy označovaly osoby, které propočítávaly rovnice a katalogizovaly a porovnávaly výsledky měření. Hlavním důvodem, proč Pickering zaměstnal právě ženy, nebyl jistě žádný feminismus. Důvodem byla spíše výše platu, který mohl  vyplácet jen ženám. Byl  tak nízký, že by ho žádný muž neakceptoval.

Mohlo by se zdát, že mladá, navíc ještě postižená žena, před sebou nemá žádnou zvláštní kariéru. Seděla jen v kanceláři a srovnávala naměřenou jasnost hvězd.

Ve skutečnosti to bylo nejspíš její postižení, které jí při její práci přišlo na pomoc. I dnes často pozorujeme že se u lidí, kteří přišli o jeden ze smyslů, zostří některý jiný. Možná i díky svému postižení se naučila enormně koncentrovat svou pozornost na sebemenší detaily své úmorné práce. 

V roce 1902 už vedla tým, který se zabýval fotometrií a porovnával hvězdné zářivosti, zachycené na fotografických deskách.

Objev cefeid

Proměnné hvězdy

Dnešní věda zná několik kategorií proměnných hvězd. Některé z nich jsou dvojhvězdami a mění svou zářivost díky tomu, že se vzájemně zakrývají. Jiným k proměnlivému chování dopomáhají jevy, které probíhají v jejich nitru. Ty nejznámější z nich, cefeidy, mění svou zářivost díky tomu,  že se při spalování helia ve hvězdě vytvářejí specifické zóny, které se nahřívají a ochlazují a tím nutí hvězdu, aby měnila svou velikost a tím i celkovou zářivost.

Během své kariéry objevila 2400 proměnných hvězd, většinou v Magellanových mračnech, menších galaxiích, které doprovází Mléčnou dráhu.

Byla to téměř polovina všech tou dobou známých proměnných hvězd.

Navíc pečlivě  srovnávala jejich chování a objevila přitom zásadní fakt, který z ní měl udělat astronomickou legendu: objevila závislost mezi periodou proměny některých hvězd a jejich svítivostí.

Hvězdy, které díky své typické zástupkyni (delta Cephei) dostaly jméno „cefeidy“, pulsují a mění přitom pravidelně svou skutečnou svítivost. Přesto, že se nacházejí různě daleko od Země a jeví se proto více či méně jasné, dovolují nám ze své pozorované jasnosti a z periody proměny vypočítat svou vzdálenost. Staly se tak prvním pomocníkem při poznávání větších vzdáleností a skutečné struktury vesmíru.

Význam cefeid pro astronomii

Tento objev pomohl astronomům poprvé v historii určit vzdálenosti jak v naší vlastní galaxii, tak vzdálenost mezi ní a galaxií v Andromedě. Do objevu cefeid mohla astronomie ověřit jen vzdálenosti do 100 světelných let - díky jim se akční rádius rozšířil na 10 milionů světelných let. Když v roce 1920 Edwin Hubble identifikoval cefeidy v mlhovině v Andromedě, začalo být jasné, že se jedná o galaxii, podobnou Mléčné dráze. Existence dalších galaxií navždy změnila náš pohled na vesmír. Dnes víme, že obsahuje obrovské množství těchto vesmírných ostrovů. 

V roce 1929 odhalil Edwin Hubble v neposlední řadě také díky cefeidám rozpínání vesmíru.  

Uznávaná osobnost s velkou dávkou smůly

Spolu s Pickeringen pak objevitelka cefeid rozpracovala harvardský standart pozorování hvězd pomocí fotometrie a fotografických desek. Pro harvardskou observatoř pracovala do konce svého života.

Nikdy se nedočkala Nobelovy ceny.

Připadla namísto tomu Edwinovi Hubble, i když k jeho cti musíme dodat, že se nikdy netajil tím, že by jí tato prestižní cena rozhodně příslušela.

Na Nobelovu cenu byla navržena až v roce 1924. Návrh však musel být stažen.

Ukázalo se, že skromná Henrietta Leavitt už v roce 1921 zemřela na rakovinu, aniž by to tehdejší širší vědecký svět zaregistroval. 

Její jméno dnes nese v roce 1973 objevený asteroid 5383 a jeden z kráterů na Měsíci.