Lidé Černobylu - vědec Legasov, člověk, který “uhasil” Černobyl

Je sobota, 26. dubna. V Pripjati, městu na dohled jaderné černobylské elektrárny, si na ulici hrají děti. Několik jejich matek se vrátilo z noční směny moc brzo - a několik otců se už nevrátí nikdy. (délka blogu 15 min.)

Lidé v Pripjati prý byli na své město hrdí. Není divu. Bylo úplně nové, krásné a čisté. Během několika let tu vyrostly řady paneláků, obchodů a škol. Ve městě žilo přes padesát tisíc lidí. Většina pracovala v nedaleké a neustále rozšiřované jaderné elektrárně. Byli součástí obrovského soukolí moderní vědy, nejmodernější technologie tak jim to vštěpovala sovětská vrchnost.

Na neustále opakované slogany věřili nakonec všichni, prostí lidé i papaláši. Sovětský člověk má atom pod kontrolou. Každý neúspěch se tají. Neexistuje žádný nezávislý úřad nebo instituce, které by pomáhaly aspekty atomové energetiky hlídat tak, jak je to dnes samozřejmé v ostatních evropských zemích.

Vědec Legasov bude o dva roky později požadovat, aby vláda takový úřad založila. Bude ale pozdě. Jak pro elektrárnu, která bude v době založení IBRAE (ruské analogie úřadu pro jadernou energetiku) zničená, tak pro Legasova, který se jejího založení nedožije.

Vědec Legasov - člověk, který zachránil Pripjať

Valerij Legasov se narodil v roce 1936. V době havárie mu bylo necelých 50 let. Vystudoval jednu z nejlepších a nejprestižnějších sovětských vysokých škol a stal se chemikem.

Politicky aktivní a snaživý Legasov byl samozřejmě v Komsomolu a ve straně, která zajišťovala svým poslušným členům rychlý úspěch. Hned po studiu začal dělat doktorát v pověstném Kurčatovovu institutu. I tady rychle postupoval po kariérním žebříčku. V tom samém roce, kdy získal doktorát, se stal zástupcem šéfa sekce vědeckého rozvoje. Bylo mu tehdy 36 let. O pár let později se stal zástupcem ředitele celého institutu.

Kurčatovův institut

byl založen v roce 1943. Původně se věnoval vývoji jaderných zbraní. Dostal dokonce i tajné jméno - "Laboratoř č. 2 Akademie věd SSSR". Později v něm byly vyvíjeny i jiné technologie, mimo jiné i typ reaktoru, který selhal v dubnu 1986 na černobylské jaderné elektrárně.

Sobota, 26. dubna

“Byla sobota a hezké počasí. Rozmýšlel jsem se, jestli pojedu do institutu, nebo s ženou na návštěvu k příbuzným, nebo se mám připravovat na návštěvu ministerstva…” slyšíme říkat Legasova na audio nahrávce, kterou pořídil krátce před svou sebevraždou v roce 1988.

Kdyby odjel se ženou ke známým, mohly se následující události vyvinout úplně jinak. Legasov se rozhodl - že pojede do práce. Tam se v poledne dozvěděl, že se v černobylské elektrárně stala havárie. Vláda skládala narychlo skupinu vědců, kteří se měli vydat do poničené elektrárny, aby tam prozkoumala příčiny a rozsah nehody a rozhodla, jak se bude dál postupovat.

Nikdo jiný nebyl po ruce - a tak se stal chemik Legasov jedním z nejdůležitějších koleček v obrovském soukolí, které mělo reagovat na černobylské neštěstí.

V neblahé předtuše si s sebou vědec bere speciální dozimetr, konstruovaný na použití v extrémních podmínkách. Později si vyzvedne ještě jeden přístroj. Ten má detekovat neutrony. To bude naštěstí zbytečné. Jaderný výbuch (nekontrolovatelná štěpná reakce paliva z reaktoru) po havárii v Černobylu neproběhl.

Stav elektrárny po havárii

Energický vyšetřovatel přijel do elektrárny hned ten den navečer. Její stav mu připomněl stav vykopávek římského města Pompeje, zmiňuje v nahrávce o dva roky později. Je mu okamžitě jasné, že se nejedná o obyčejnou havárii - několik už jich zažil. Při asistenci na nich dokonce v minulosti “nasbíral” už celkem vysokou dávku záření - kolem 1,8 Sv.

Tentokrát stráví u jaderné elektrárny 4 měsíce. Bude to daleko více, než povoluje norma - většina specialistů je nahrazena kolegy už po 2 - 3 týdnech pobytu. To samozřejmě nezůstane bez následků. Ale nepředbíhejme…

Legasov (coby jeden z hlavních odborníků) musí okamžitě udělat řadu rozhodnutí. Po čase budou některá z nich kritizována jako nepotřebná. Jiní mu dnes vytýkají, že zabil příliš mnoho lidí. Jenže to jsou jen úvahy těch, kteří vidí situaci z dnešního úhlu pohledu. Jediné, co je jisté: Legasov na místě katastrofy musel jednat velice rychle. Ze strojovny neustále stoupal k nebi silně radioaktivní dým a zamořoval nejen nebe nad elektrárnou, ale později i nad celou Evropou.  

Andělé Černobylu

Ve zničené strojovně se nacházely volně pohozené úlomky jaderného paliva a zbytky z roztříštěného reaktoru. Legasov rozhodl, že se doutnající materiály zasypou silnou vrstvou dolomitu, písku, hlíny a olova. To mělo vyřešit nejzásadnější a nejaktuálnější problém - oblaka radioaktivního dýmu.  

Jedinou schůdnou cestou se mu zdálo být použití vrtulníků - vždyť jinak než ze vzduchu se k reaktoru dostat nedalo. Piloti a likvidátoři, kteří nad strojovnou ručně shazovali pytle s pískem a jinými materiály - dostanou přezdívku “Andělé Černobylu”. Stanou se druhou nejvíce postiženou skupinou, trpící  nemocí z ozáření. Smutný rekord přitom drží požárníci, kteří hasili první požáry ve strojovně krátce po explozi reaktoru.

Velké množství materiálu napadalo jinam, než mělo. Přesto se nakonec podařilo zakrýt strojovnu dostatečně silnou vrstvou materiálu.  Došlo také na použití několika tisíc tun olova. To je další sporný bod, který bývá Legasovi vytýkán. Byl to on, kdo rozhodl, jakou sestavu bude mít materiál, který se bude shazovat na reaktor. Olovo se žárem, pocházejícím z paliva, vypařovalo. K nemoci z ozáření se pak u likvidátorů objevila ještě chemická otrava olovem.

Negativní následky mělo také to, že těžké pytle, shazované z výšky několika set metrů, zničily i ty zbytky konstrukce střechy, které přežily výbuch a požár prvních hodin po havárii. Rozbité konstrukce měly později ztížit stavbu sarkofágu.

Tunel pod reaktorem

Z pohřbených palivových tyčí se mezitím pořád ještě uvolňovalo velké množství tepla. Objevil se další strašák - láva. Teplo nemohlo unikat do atmosféry a tavilo proto zbytky palivových tyčí, betonu, různých úlomků konstrukcí apod. Natavený materiál prosakoval do prostoru pod reaktorem. Očekávalo se, že by se mohl dostat do kontaktu s vodou, kterou se hasil reaktor v prvních hodinách. Nebylo zřejmé, jestli by v takovém případě nemohlo dojít dokonce i k dalšímu vodíkovému výbuchu.

Láva mohla také otrávit podzemní vodu a v nejhorším případě celé okolí, řeku Pripjať, případně velkoměsto Kyjev. Ke slovu přišli horníci, kteří v hrozných podmínkách a s maximálním nasazením kopali dlouhý tunel. S jeho pomocí se měla oblast pod reaktorem chladit. Jejich oběť a úsilí byly zbytečné. K využití tunelu později stejně nedošlo.

Evakuace Pripjati

Legasov nemá na svém kontě jen sporná rozhodnutí. Jeho ráznost a dobrý odhad zachránily životy a zdraví lidem v nedalekém městečku - Pripjati.

Jako jeden z prvních si uvědomil zásadní fakt: vítr žene sice zatím radioaktivní mrak jiným směrem - to se ale může velice rychle změnit. A pak hrozí oněm téměř 60 000 lidem v Pripjati smrtelné nebezpečí - i když krátce po havárii radioaktivita v Pripjati nedosahovala moc vysokých hodnot.

Legasov předvídal, že co se může pokazit, to se také pokazí - a tvrdě vyžadoval evakuaci města. Nakonec bylo po jeho a tak se do Pripjati vydala 27. dubna dlouhá kolona autobusů. Z městského rozhlasu zněl nevzrušený projev o tom, že se na černobylské elektrárně udála havárie. Všichni mají sbalit nejnutnější dokumenty, vypnout vodu a elektřinu, vzít s sebou jídlo na tři dny a čekat na odjezd.

Lidé budou evakuováni, jejich anabáze ale rozhodně tři dny trvat nebude. Do svých domovů se už nikdy natrvalo nevrátí.

Vídeňská konference

Roli svého života sehrál Legasov koncem srpna 1986 na mezinárodní konferenci IAEA. International Atomic Energy Agency (zkratka IAEA) je mezinárodní organizace, která dohlíží na jadernou energetiku. Je tedy jen logické, že se v roce 1986 intenzivně zabývala následky havárie na černobylské jaderné elektrárně.

Sovětská delegace referuje řadu hodin o tom, co se událo v Černobylu a jak se s událostí sovětský stát pokouší vypořádat. Velkou část přednášky čte a připravil právě Legasov. Na závěr sklízí ovace publika v sále. Sklidil úctu za kritický pohled na celou havárii i za nešetrná slova na adresu některých nadřízených.

Situace, která ho čekala doma, nebyla zdaleka tak růžová. Slova, kterými vylíčil černobylskou havárii světovému publiku, byla částečně vnímána jako zrada. Kromě toho se z různých jiných důvodů stále víc rozcházel v názorech s oficiálními stanovisky vrchnosti.

Nejspíš nás tedy nemá udivit, že ho hned dvakrát za sebou přeskočili při obligátním udělování státních vyznamenání - byla to skutečnost, které měl přikládat velkou důležitost.

Smrt

Blížilo se druhé výročí černobylské katastrofy. Z Černobylu se Legasov vrátil s podlomeným zdravím. Nemohl spát. Neustále ho přemáhala slabost. Bylo zřejmé, že má nemoc z ozáření, i když to nebyla přímo její akutní varianta. Dávka ionizujícího záření musela být za ony čtyři měsíce strávené v Černobylu značná.

Kromě kritiky ohledně některých rozhodnutí při likvidaci havárie, se musel Legasov potýkat ještě i s kritikou Kurčatovova institutu. Právě tam totiž vyprojektovali a zkonstruovali reaktor RBMK. Co na tom, že v době, kdy se reaktor projektoval, byl Legasov teprve studentem - navíc úplně jiné univerzity? Byl na ráně - a odnesl proto i tuto část nevole veřejnosti.

Fyzicky nemocný a ze všech stran napadaný Legasov trpěl depresí. Dá se jen spekulovat o tom, nakolik byla deprese dokonce následkem enormní dávky ozáření, které se mu dostalo při likvidaci havárie.

27. dubna 1988 ho našli doma oběšeného. Zanechal po sobě pět audiokazet, na které nahrál vzpomínky na svou dobu v Černobylu.

Legasov se od havárie na elektrárně snažil o založení úřadu, který by se věnoval dohledu na bezpečnost jaderné energetiky. Nedočkal se ho. Ten byl založen až v listopadu, zhruba půl roku po jeho smrti. Vyznamenání za roli, kterou sehrál při “hašení Černobylu” dostal posmrtně až za několik let poté - od (tehdy už ruského) prezidenta Borise Jelcina.

Hoaxy a nedorozumění Černobylu - dozimetrie

Lidé, zaměstnaní v černobylské jaderné elektrárně, u sebe v práci nosili své osobní tzv. filmové dozimetry. To jsou přístroje, detekující ionizující záření pomocí bromidu stříbrného na podobném principu, jakého využívala kdysi analogová fotografie. Jednotlivé části takového dozimetru mohou být odstíněny různými doplňkovými materiály, takže se z výsledného “obrázku” vyvolaného dozimetru dá vyvodit dokonce i druh ionizujícího záření, kterému byl přístroj vystaven. Skrz některé z materiálů určitý druh záření projde a jiné ho odstíní.

Citlivý film je v neprodyšném neprůhledném pouzdře - takže se dá “přečíst”až po vyvolání. Když je film “nasycen”, zčerná úplně a nemůže být vyhodnocen.

Občas se na internetu objeví zvěsti, že nadřízení po havárii lidem dozimetry brali, aby nevěděli, jakou dávku ionizujícího záření dostali. Jsou to hoaxy, jak vysvětluje přímý účastník likvidace havárie.

https://www.youtube.com/watch?v=jnSEG_o_Rp8  - viz minuta 20:55 (v ruštině)

Filmové dozimetry se sice opravdu sbíraly a vyhazovaly - důvod ale nebyl ten, že by chtěl někdo zatajit úroveň radiace. Byly jednoduše moc citlivé. Při dávce vyšší než 20 mSv film zčernal. Bylo jasné, že nemá cenu tyto dozimetry vyvolávat.

http://ibrae.ac.ru/,https://pripyat-city.ru/wp-content/uploads/2019/04/Karpan2008Russian.pdf,https://www.youtube.com/watch?v=B1BAZxsObUU