Jantarová komnata - osmý div světa

Byla nejúžasnějším šperkem, jaký kdy lidstvo stvořilo. Právem si zasloužila neoficiální název osmý div světa. I když už dnes neexistuje, můžete si ji prohlédnout v carské rezidenci nedaleko Petrohradu. (délka blogu 10 min.) 

Stala se do kamene vytesaným (respektive do prehistorické pryskyřice vybroušeným) ztělesněním přísloví o tom, že člověk si váží věcí až tehdy, když je ztratí. Náklady na její hledání už dávno převýšily náklady na její výrobu. Jantarová komnata je nezvěstná od konce druhé světové války.

Co je to vlastně jantarová komnata a jak vznikala? 

První kapitola vzniku osmého divu světa byla napsána v prehistorickém lese, který pokrýval oblasti severní Evropy před ca. 55 - 35 miliony roky. Změny klimatu pohřbily pryskyřici těchto pradávných stromů pod nánosy sedimentů, takže v ní mohly proběhnout chemické změny, kterým souhrnně říkáme zkamenění. Moře dnes (nejen) na baltských plážích vyplavuje - jako památku na tento prehistorický les - jantar. 

Kolem roku 1700 vznikl v tehdejším Prusku zajímavý nápad. Jantar by se dal používat nejen k výrobě ozdob, cenných předmětů a růženců - ale také daleko velkoryseji … v architektuře. V Prusku tehdy vládl Bedřich I., který měl rád všechny radosti, které tehdejší svět nabízel a nezdálo se, že by se hodlal v něčem omezovat. Právě za jeho života došlo k vytvoření základní konstrukce jantarové komnaty a nevadilo mu ani to, že tímto počinem zrujnoval pruský státní rozpočet. 

Exotická výzdoba se měla nejprve usídlit v zámku Charlottenburgu, později byla  přestěhována do berlínského zámku v centru města. Tam strávila několik dalších let. Kdo by tehdy pomyslel, že bude mít tak pohnutou budoucnost?

Velkorysý dar

Po smrti Bedřicha I. se dostal v roce 1713 na trůn jeho syn, který byl pravým opakem svého otce. O umění se nestaral, zato ho fascinovala armáda. Povahou nebyl rozhazovačným šlechticem, ale spíše spořivým hospodářem. Další osudy jantarové komnaty tedy nejspíš nejsou moc překvapivé. Bedřich Vilém I. ji nechal v roce 1716 rozmontovat a daroval ji ruskému caru Petru Velikému. Dar měl podpořit politické vztahy s Ruskem. Výměnou dostal král od cara 55 vojáků vysokého vzrůstu - čehož si cenil daleko více než uměleckých předmětů z jantaru. Neúcta k práci předků tedy zjevně není výdobytkem dnešní doby… 

Jantarová výzdoba byla odmontována a převezena do Ruska, kde … strávila dalších 30 let v bednách.

Carovi se sice líbila, zdá se ale, že nenašel vhodného řemeslníka, který by ji mohl sestavit - a navíc měl jiné starosti. Beden s jantarem se ujala až jedna z jeho následnic, dcera Alžběta Petrovna. Ta nechala komnatu instalovat nejdříve v zimním paláci v Petrohradu, později v Kateřinském paláci v Carském Selu.

Vzhledem k tomu, že sál, do kterého se jantarová výzdoba dostala, byl daleko větší než původní komnata, byl nucen architekt změnit její vzhled. “Nastavil” ji zlacenými prvky a křišťálovými zrcadly. Dnešní podoba jantarové komnaty se tedy od původního záměru odlišuje. Dnešní slovník by ji nejspíš označil za společný projekt Pruska a carského Ruska. 

V carském selu strávila jantarová výzdoba dalších 200 roků. K jejímu doplnění přispívali další majitelé - například Kateřina Veliká se postarala o výzdobu stropu (předtím jen malovaného) dalším jantarem. 

S dalším osudem osmého divu světa pak zamíchala až druhá světová válka. 

1941

Těsně předtím, než došlo k obsazení Carského Sela nacistickou armádou, došlo k rozhodnutí, které zpečetilo osud jantarové komnaty. Shodou okolností byla právě na řadě další z jejích rekonstrukcí. Těmi musela komnata procházet poměrně často - celkovému stavu nesvědčilo ani drsné podnebí ani vytápění v paláci. 

Možná i proto rozhodl zodpovědný ředitel, že se výzdoba nedá rozmontovat aniž by byla poškozena. Místo evakuace tedy zkusili sovětští odborníci komnatu … schovat. 

Přelepili ji nejprve cigaretovým papírem, poté ji pokryli polštáři a navrch upevnili textilní tapetu. Doufali marně. Německá vojska s sebou měla odborníky, kteří se specializovali na vyhledávání uměleckých děl. Šli prakticky najisto.

Na rozdíl od Sovětů si nedělali s demontáží těžkou hlavu. Trvala pouhých 36 hodin. Poté opustila jantarová komnata (teď už opět uložená v bednách) území Carského Sela. Jejím dalším domovem se stal Královec. 

1944

Tady byla znovu složena a dokonce asi dva roky vystavena pro veřejnost. V roce 1944, když se karta ve válce obrátila, byla komnata znovu demontována a opět putovala do beden. A tady se stala druhá osudová chyba. Bedny, které už byly naložené a připravené k transportu do Kasselu ve středním Německu, musely být zase vyloženy. Bylo rozhodnuto, že odjezd uměleckého díla z Královce by snížil morálku bojujících vojáků. Tentokrát byla jantarová komnata uložena ve sklepeních pod městem. To bylo také naposled, kdy se o ní dá ještě mluvit jako o reálném uměleckém dílu. 

Zámek v Královci byl silně poškozen bombardováním spojenců a poté vyhořel prakticky do základů při osvobození Rudou armádou. Od té doby je jantarová komnata nezvěstná. 

To, co následovalo, by se dalo nazvat davovým šílenstvím. Propadaly mu nejen jednotlivé osoby ale i celé státy. Komnata z jantaru se stala novodobým grálem, který touží najít kde kdo. 

Hledání jantarové komnaty

Nejspíš největší expedice daly dohromady východoněmecká Stasi a sovětská KGB. Přitom je zajímavé, že obě tajné služby hledaly na vlastní pěst a se svými protějšky se o informace zásadně nedělily. 

Německé Stasi tyto aktivity přinesly obrovskou ostudu a finanční ztráty. KGB na tom nebyla lépe. Jantarovou komnatu hledali na několika stovkách míst, převážně v dolech a starých, více nebo méně zasypaných šachtách - ale také na tak exotických místech jakým byl vrak lodi Wilhelm Gustloff, potopené 30. ledna 1945 sovětskou ponorkou. O život přišlo při útoku kolem 9000 uprchlíků. Na dně moře měla skončit také vzácnost z broušeného jantaru. Expedice k vraku lodi ovšem žádný jantarový náklad neobjevila. 

Různé denníky očitých svědků, jejich výpovědi, které později odvolávají, údajná svědectví na smrtelných postelích - to všechno jen přiživuje záhadu jantarové komnaty. Přitom je situace vlastně docela jednoduchá. Jantarová komnata mohla… 

… být zničena požárem ve sklepeních zámku v Královci koncem druhé světové války - dnes už tedy neexistuje. 

Pro a proti této verze: pro ni svědčí silná hierarchie a morálka poslušnosti v německé armádě. Nadřízení rozhodli, že se komnata nikam vozit nebude, takže mohla opravdu zůstat v Královci napospas rabování a náletům na konci války. Navíc dodnes přes veškerou ultimativní snahu - komnatu nikdo nenašel. Proti této verzi mluví chaos na konci války a selský rozum. Jistě by nebylo složité část beden ukrást, například je tajně vyměnit za prázdné a podobně vypadající bedny. Na konci války měli nacisté jiné starosti - opravdu si nikdo z pokladu neodnesl ani pár kousků? Nestihli nacisté evakuovat celou sbírku jantaru - navzdory příkazům “shora”? Z toho se tedy odvozuje druhá varianta…

… jantarová komnata mohla být v chaosu posledních měsíců války ukradena a schována na území dnešního Německa nebo Ruska. 

Mluví se dokonce i o Polsku nebo Česku. Pro a proti: je to sice nejlogičtější, ale také nejoptimističtější představa, kterou se nikdy nepodařilo ani náznakem potvrdit. 

… komnata také mohla rozkradena a mohla zmizet v soukromých sbírkách, takže ztratila svou celistvost a tím také cenu. 

To je málo pravděpodobná varianta - našlo se příliš málo jednotlivých částí. V devadesátých letech se objevily jen dvě. Jednou z nich je komoda a druhou je kamínková mozaika. V případě mozaiky by se mohlo jednat o případ, který popisuje odborník na umělecká díla,  který doprovázel nacisty při obsazování Carského Sela. Než se podařilo jantarovou komnatu zajistit, ztratila se prý jedna mozaika, kterou ze stěny vyrýpl řadový voják. 

Kdyby bylo “v oběhu” větší množství předmětů z jantarové komnaty, musely se už nutně v průběhu minulých desetiletí objevit na trhu. 

… komnatu mohli také zachránit a evakuovat na konci války samotní vojáci Rudé armády. 

Tato verze se mi ovšem zdá nepravděpodobná. Proč by ji po válce Sověti složitě a draze hledali a riskovali ostudu, kdyby věděli, kde se nachází?

2003

Nová historie jantarové komnaty začíná v roce 1979. Tehdejší vedení Sovětského Svazu se rozhodlo, že nechá vyrobit kopii. To nebylo vůbec jednoduché - moc fotografií původní komnaty neexistuje a barevná fotografie je k dispozici snad jen jedna jediná. V roce 2003 bylo umělecké dílo dokončeno. Můžete si ho prohlédnout v Carském Selu (dnes Puškin), kde se jantarová komnata nacházela až do druhé světové války.