Když se řekne uran, vybavíme si nejspíš atomovou bombu. Uran má ale v armádě ještě jinou úlohu - používá se jako přísada oceli v běžné munici. Důvod je jednoduchý. Uran je skoro téměř dvakrát těžší než olovo a propůjčuje munici zajímavé vlastnosti. Jeho použití má ale také určité zdravotní riziko.
Munice s ochuzeným uranem
Hlavním hrdinou “uranové” munice je tzv. ochuzený uran. Ten obsahuje jen asi 0,3 procenta štěpného materiálu. Ochuzený uran je vlastně odpad při výrobě štěpného uranu. Aktivita ochuzeného uranu (aktivita α-záření 15 000 Bq/g je asi o 40 % nižší než u přírodního uranu) neslouží žádnému vojenskému účelu. Studie ale ukazují, že ochuzený a přirozeně se vyskytující uran jsou podobně toxické.
Právě kvůli jeho toxicitě a částečně také radioaktivitě jsou zbytky uranu v munici považovány za zdravotní riziko pro civilní obyvatelstvo. Ne nadarmo je uranová munice spojována se syndromem války v Iráku. Ve zprávě IPPNW z roku 2017 se dokonce tvrdí, že uranová munice zvyšuje riziko onemocnění rakovinou.
Vzhledem k tomu, že je ochuzený uran vlastně svým způsobem odpadní látka, je také daleko levnější než alternativa - wolfram, který používá například německý Bundeswehr.
Uranové izotopy
Na naší planetě se uran přírodně vyskytuje jen ve třech variantách - izotopech. Ty se vzájemně liší počtem neutronů v jádře. Každý z izotopů je radioaktivní, rozpadá se samovolně, zatímco vznikají různé lehčí chemické prvky. Ale jen jeden z nich (uran-235) má takovou aktivitu a vlastnosti, že se dá použít jako tzv. štěpný uran, tedy palivo pro jaderné elektrárny nebo aktivní látka pro výrobu jaderné bomby.
V přírodním uranu je tohoto izotopu nevelké množství - zhruba 0,7 procenta. Pro civilní palivové tyče se obohacuje na 3 - 3,75 procenta. Co se týká jaderných zbraní, tam musí být tento izotop ještě koncentrovanější - přes 90 procent.
Při produkci jedné tuny civilního jaderného paliva se vyprodukuje přibližně 7,4 tuny „odpadního“ ochuzeného uranu (zdroj: firma URENCO, která se obohacováním uranu zabývá profesionálně). Podle Světové jaderné asociace bylo v roce 2016 na celém světě registrováno zhruba 1,6 milionu tun ochuzeného uranu. Ročně ho navíc přibývá kolem 50 000 tun.
Uran může být prospěšný i škodlivý
Uran je téměř dvakrát hustší než olovo. Až do 80. let minulého století ho někteří výrobci letadel používali jako závaží ke stabilizaci křídel. Dnes se používá ke stínění zdrojů záření při průmyslovém testování různých materiálů ale také při výrobě pancéřování tanků. Přitom se vrstva uranu vkládá mezi dvě vrstvy pancéřové oceli.
Na první pohled se také může zdát paradoxní, že se zároveň používá jako přísada k materiálu munice, která pancíř proráží. Moderní granáty s ochuzeným uranem umí například proniknout až metrovým pancířem. Zasluhuje se o to speciální vlastnost kovového uranu - je tak silně reaktivní, že při kontaktu se vzdušným kyslíkem začne hořet.
Dokud je munice nepoužitá, chrání pouzdro uran před kontaktem se vzduchem.
Při zasažení cíle se ochuzený uran rozpadne na malé úlomky - někdy je to jen deset procent materiálu munice, jindy se ho rozpadne na jemný prach až 70 procent. Je to právě tento jemný prach, který následně může způsobovat ekologické škody a zdravotní problémy.
Největším problémem přitom není samotná uranová radioaktivita.
Ochuzený uran vyzařuje alfa částice. Dokud se nachází vně těla, není vyloženě nebezpečný - tyto částice jsou poměrně velké a zastaví je proto už list papíru nebo svrchní (mrtvá) vrstva kůže. Problematická je jen kontaminace alfa-zářičem. Může k ní dojít například vdechnutím jemného uranového prachu. Možná je také kontaminace čerstvými krvácejícími ranami.
Daleko horší než jeho radioaktivita je ale chemická toxicita uranu. Uran je těžký kov podobně jako olovo, kadmium nebo rtuť - a je tedy také podobně toxický.
Přitom jsou různé sloučeniny uranu také různě nebezpečné. Obecně se dá říci, že nejhorší jsou pro naše zdraví (ve vodě) rozpustné sloučeniny těžkých kovů.
A tak jsou poměrně špatně rozpustné oxidy daleko méně škodlivé, než snadno rozpustné uranové soli.
Prach z uranové munice nezůstává dlouho beze změn. Poté, co se dostal do půdy, začíná pomalu zvětrávat. Z původně nerozpustných částeček se tak stávají dobře rozpustné a tedy zdraví škodlivé sloučeniny.
Ty se dostávají do podzemních vod a mohou být následně absorbovány rostlinami. Tak se dostávají do potravního řetězce.
Škody, které uran způsobuje, jsou známy z pokusů na zvířatech. Bylo u nich zjištěno například poškození ledvin. Snadno rozpustné soli uranu škodí také v játrech a plicích. Navíc jsou to neurotoxiny a mohou způsobovat onemocnění imunitního systému.
Pokud se uran dostane do materiálu kostí, poškozuje buňky kostní dřeně.
