Říká se, že bašofu se vyrábí už od 13. století. V minulosti bylo basho-fu vyráběné v různých lokalitách kolem Okinawy, v dnešní době se dá obdivovat už jen v okresu Kijoka, ve vesnici Ogimi.
Zatímco velké množství japonských kulturních tradic a umění a řemesel časem zmizelo, právě toto textilní řemeslo přežilo po generace. Dnes je dokonce považováno za nehmotnou kulturní památku.
Bašo-fu je látka, o které se říká, že je lehká jako vážka a která se vyrábí z vláken získaných z itobasho (Musa liukiuensis) – určitého druhu divokého banánu, který běžně roste na Okinawě.
Vlákna této přírodní látky jsou extrémně tenká a jemná, a proto výroba bašo-fu vyžaduje delší dobu než třeba tkaní bavlněné tkaninami. Je vůbec s podivem, že se umění tkát textil z banánových vláken udrželo až do současnosti.
Kdysi bylo tkaní bašofu zaměstnáním žen, které se neúčastnily lovu ryb. Moc peněz jim ale výroba látky nepřinesla.
V současnosti se ve vesnici Ogimi produkuje zhruba 250 rolí látky ročně. Postupně jich ale bude ubývat, ženy, které řemeslo ovládají, jsou už vesměs velice staré. Loni například zemřela ve věku 101 roků Taira Toshiko, hlavní propagátorka bašofu, která za svého života dokonce dostala propůjčen titul “živý národní poklad”.
Obrázek: Kimono Bashofu se svislými pruhy a čtyřmi “oky”, pocházející z druhé dynastie Sho (19. století). Zdroj: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/24/Banana_fabric_dress%2C_design_of_Stripe_and_Yotsume_TNM.jpg, Integrovaná databáze sbírek Národních muzeí, Japonsko), CC BY 4.0 Jak se vyrábí bašofu
Bašofu, jak už název napovídá, se vyrábí z vláken japonského banánovníku, který nese jméno basho.
Výroba se dá rozdělit do několika hlavních úkonů: pěstování itobašo, banánové rostliny, sklizeň vláken, spřádání nití a jejich barvení. Pak následuje tkaní a stabilizace látky.
Existují tři druhy bašo: ovocné banány, banány produkující květy a banány produkující optimální vlákninu. Existuje také divoká varianta ito basho, ta má ale vlákno příliš tvrdé, takže se na tkaní textilu nehodí.
Výroba bašofu
Celý proces, počínaje pěstováním, ořezáváním - až po výrobu nití trvá zhruba tři roky.
Banánovník se loupe ručně. Stonky jsou podobné cibuli, takže dovolují, aby se od sebe dělila vrstva po vrstvě.
Nejsvrchnější a tedy i nejtvrdší vrstva se používá na dekorativný výrobky, tapisérie apod. Vnitřní a měkké stonky obsahují vlákna, ze kterých se dělá látka na oblečení.
Oloupaná slupka banánovníku se vaří v roztoku dřevěného popela. Srovnejme to například se výrobou lněných vláken. Ta se dřív nechala určitou dobu “uzrát” na poli. Japoncům tedy pomáhala... chemie. Z dřevěného popela se do vody louhuje zásada, díky které vlákna banánovníku změknou. Není to samozřejmě vůbec jednoduché, protože stačí trochu silnější roztok - a vlákna se začnou lámat, když je zásada naruší až příliš. Při naopak moc slabém roztoku vlákna nezměknou.
Poté se bambusovou škrabkou dobývají vnitřní hedvábná vlákna. Po očištění se suší na místě, chráněném před větrem a následně se třídí podle měkkosti. Měkčí vlákna se pak používají pro útkovou nit, zatímco hrubší tvoří základ osnovy.
Vysušená a vytříděná vlákna se namotávají do malých kuliček zvaných chingu a jedno po druhém se spojují, aby vznikla dlouhá nit. Vlákna stonku totiž zpočátku měří kolem 1,5 m, je tedy potřeba je na sebe navazovat. Uzly musí být dostatečně nenápadné, což je další těžký úkol při zhotovení bašofu.
Nitě jsou před barvením spřádány, aby se zabránilo případnému třepení. Aby takové zpracování vůbec vydržely, musí se navlhčit vodou. Dříve se tento výrobní krok prováděl v období dešťů.
Bašofu je barveno rostlinnými barvivy - například barvivem získaným z akácie a indigem. Poté se obarvené nitě po navinutí osnovních nití založí na stav k tkaní.
Proces tkaní tvoří pouze jedno procento celého procesu výroby bašofu.
Vzhledem k tomu, že nitě Bašo jsou lámavé a citlivé na sucho, bylo kdysi za ideální dobu pro tkaní látky považováno období dešťů. Dnes se dá látka tkát po celý rok, protože se nitě udržují vlhké pomocí rozprašovače vody.
Ale ani po utkání látky není ještě výroba bašofu u konce. Nitě jsou stále ještě křehké. Tkanina se tedy musí ještě jednou vyprat ve vodě a pak se vaří v roztoku dřevěného popela.
Aby se zneutralizovala zásada, která se do roztoku uvolňuje z popela, musí se látka poté namočit do kyselého roztoku, vyrobeného z fermentované rýže.
Látka se nakonec narovná, tahem za oba konce se natáhne a na závěr se jemně leští keramickým kelímkem.
