Ultimativní katastrofa – kolize planet

Planetární kolize nejsou tak zřídkavé, jak by se mohlo na první pohled zdát. I ve Sluneční soustavě lze nalézt hned několik důkazů divoké, katastrofické minulosti.

 Měsíc vznikl při gigantické kolizi Země a někdejší planetky Theia

Theia byla o něco menší než Mars a zformovala se v blízkosti Země v jednom z jejích Lagrangeových bodů. To jsou oblasti, kde se gravitace Země a Slunce navzájem anulují, takže hmota, která se do těchto bodů prostoru dostane, je už nemůže sama a bez přidaného pohonu opustit. Roli tohoto přídavného pohonu převzala jednoho dne sama gravitace Theiy, když planetka vyrostla nad únosnou mez a její gravitace přestala být zanedbatelnou. Výsledkem se stala kolize obou planet, naštěstí jen boční a ne přímá. Theia při ní byla zcela zničena a větší Země ztratila část své hmoty, která se rozprostřela na oběžné dráze. Později se z ní vytvořil Měsíc.

Venuše 

Když si prohlédnete planety Sluneční soustavy, jistě vás upoutá skutečnost, že jedna z nich rotuje „nesprávným“ směrem. Naše „sesterská“ planeta Venuše, která je skoro stejně velká jako Země, rotuje kolem své osy v obráceném směru. Při pohledu z pomyslného severního pólu Venuše se planeta otáčí kolem své osy ve směru hodinových ručiček. Slunce na Venuši vychází na západě a zapadá na východě. Tento jev způsobila pravděpodobně srážka s velkým asteroidem, možná tak velkým, jako byla Theia. Jen úhel, pod kterým se oba objekty srazily, byl s největší pravděpodobností  jiný.

Merkur a jeho souputníci

Podobný osud zažila nejspíš i planeta Merkur, která je v naší soustavě nejblíže Slunci. 

 Úspěšný teleskop Keppler, který sleduje jasnost jednotlivých hvězd a registruje její kolísání při přechodu planet přes hvězdný kotouč, nám umožnil pozorování velkého množství cizích planetárních soustav. Vědci s jeho pomocí zjistili, že zhruba 5 % Slunci podobných hvězd vlastní systém planet, které jsou velice blízké centrální hvězdě. Téměř polovina pozorovaných systémů vlastní uvnitř dráhy našeho Merkuru planetu, podobnou Zemi. V naší soustavě žádná taková planeta neexistuje. Jak vysvětlit naši relativně prázdnou vnitřní planetární soustavu?

Vysvětlení je jednoduché. Planetární soustavy dokáží setrvat ve stabilním stavu jen po určitou dobu. Postupem času vzrůstá pravděpodobnost, že drobné odchylky a výkyvy drah jednotlivých těles jejich stabilitu naruší. Vědci Volk a Gladman (http://arxiv.org/pdf/1502.06558v2.pdf) provedli počítačové simulace planet, obíhajících cizí hvězdy a zkoumali přitom jejich dráhy. Došli k názoru, že kolize v planetárních systémech nejsou vůbec zřídkavým jevem, právě naopak.

Silně eliptická dráha Mekuru může být tedy následkem dávných kolizí planet, které kdysi existovaly v těsném okolí Slunce. Merkur může být jediný, kdo dávné apokalypsy přežil a získal dokonce relativně stabilní oběžnou dráhu.

Jedinečnost Země, která je stabilizována přítomností relativně velkého Měsíce

Podle počítačových simulací, které provedli Quintana a jeho kolegové (http://arxiv.org/pdf/1511.03663v1.pdf) si 75 % planet odbude srážky s jinými planetkami v prvních 100 miliónech let své existence. Tato čísla jsou zajímavá hlavně v souvislosti s otázkou, jestli je (pro vznik života výhodná) existence systémů jako Země-Měsíc v planetárních soustavách spíše výjimkou nebo pravidlem. Zdá se, že je vznik planety, stabilizované relativně velkým měsícem, poměrně pravděpodobným a tedy i častým jevem. 

Znamenalo by to, že i v jiných soustavách mohou existovat planety, které jsou podobně jako Země ve šťastné pozici, umožňující pohodlnou existenci života. Planety, které mají Měsíc, stabilizující jejich osu, zajišťující střídání ročních období a příliv a odliv tamních oceánů.  Možná to bude právě teleskop Keppler, kdo jednoho dne takovou planetu objeví.