Které moře je nejslanější?

Kde se nachází nejslanější moře a jezero? Proč je vlastně mořská voda slaná a kontinentální voda sladká? Stoupá dnes slanost moří nebo spíše klesá? (délka blogu 3 min.)

Slanost mořské vody se označuje odborným názvem “salinita”.

Salinita

... je podíl minerálních látek (solí) rozpuštěných ve vodě. Nejčastěji se udává jako hmotnost soli, která je rozpuštěná v kilogramu roztoku (g/kg). Někdy se můžete setkat s definicí, která udává slanost vody v promile. Jedno promile odpovídá zhruba jednomu gramu soli v litru vody. Není to úplně přesný přepočet, protože slaná voda je těžší než voda bez soli. Znamená to, že se hmotnostní zlomek (promile) vztahuje na váhu roztoku navýšenou vahou rozpuštěné soli. Je tedy logicky o něco menší než číslo, které udává gramy rozpuštěné soli v litru roztoku - tento rozdíl se dá ale pro naše běžné laické uvažování zanedbat.Aby si svou práci ulehčili, zavedli odborníci speciální veličinu, kterou označují slanost moří. Dostala jméno PSU - practical salinity units. 1 PSU odpovídá 1 g soli v kilogramu mořské vody.Na soli, která je rozpuštěná v mořské vodě, se z více než devadesáti procent podílí chlorid sodný. Kromě iontů sodíku a chloru se v ní ale také nachází ionty hořčíku, draslíku a vápníku, stejně jako sulfátové anionty.Slanost vody má vliv nejen na její hustotu (a tedy i hmotnost) - ale také například také na teplotu, při které zamrzá. Mořská slaná voda mrzne při nižších teplotách než “sladká” voda na kontinentech.

Slanost moří

Není moře jako moře. Některá z nich jsou slanější než jiná. Rozdíly jsou způsobeny množstvím říční vody, která se v regionu mísí s vodou moří, dále také s množstvím srážek a množstvím vody, která se v dané lokalitě z povrchu moře vypařuje.

V oblastech s nízkými teplotami a tedy i s menším vypařováním a větším množstvím řek je salinita nízká - příkladem může být Baltské moře.

Odkud se bere sůl v mořích?

Sůl paradoxně do moří smývá “sladká” voda během té části koloběhu vody, který se odehrává nad pevninou.

V atmosféře naší planety se kromě kyslíku a dusíku nachází také oxidy uhličitý a siřičitý. Oba se mohou rozpouštět v dešťové vodě a okyselují ji. Slaboučká kyselina pak vymývá z materiálů pevnin soli (chlorid sodný, vápenatý, aj.) a odnáší je spolu s jiným jemným materiálem (budoucími usazeninami) v řekách směrem k moři.

Tam později nacházíme na dně v podobě různě silných vrstev nerozpustné látky, zatímco rozpustné se koncentrují ve vodě samotné.

Sůl se do mořské vody dostává kromě toho také z hydro-termálních pramenů v mořském dnu. Nemalá část také pochází z podmořských aktivních vulkánů nebo se později louhuje vodou z už vychladlé a zatuhlé lávy.

Neměla by být moře stále slanější?

Vzhledem k tomu, že se neustále do vody dostávají další a další dávky soli, mělo by být vlastně moře stále slanější, říká logika. Ve skutečnosti tomu tak není - starají se o to mechanismy, které jsou schopné různé soli vázat a ukládat. Jedním z nich je tvorba minerálů na mořském dně. Značnou část vápenatých iontů pak spotřebují mořští živočichové - tvoří si z nich skořápky.

Koncentrace solí v mořích přesto dlouhodobě kolísá. Za změny mohou ledové doby. Během období, kdy se na pevninách ukládá velké množství ledu (sladké vody), se koncentrace solí v oceánech navyšuje až o 1 - 2 PSU.

Daleko větší změny ale probíhají v mořích během jednoho roku.

Slané, slanější, nejslanější

Průměrná slanost pozemských moří odpovídá 35 PSU. Tam, kde momentálně hodně prší nebo panuje relativně nízká teplota, je voda méně slaná než v oblastech, kde se vypařuje hodně vody a málo jí přitéká řekami. Následující video (Aquarius, NASA) ukazuje, jak se mění koncentrace soli v průběhu roku.

Video: Zdroj:https://www.youtube.com/watch?v=5xQP_B18vMw

Východní část Středozemního moře, Rudé moře nebo Perský záliv vykazují slanost přes 38 PSU, zatímco voda v Baltském moři dosahuje jen 6  - 15 PSU.

Slanou vodu nacházíme nejen v mořích a oceánech - paradoxně nejslanější na naší planetě jsou velká jezera bez odtoků, kterými by se mohla vyprázdnit, ležící v oblastech, které dovolují intenzivní vypařování vody.

Každého jistě na tomto místě napadne jméno Mrtvé moře. Je přibližně desetkrát slanější než oceány. Není ale nejslanější vodní nádrží na naší planetě.

Rekord drží menší jezero s názvem Don Juan Pond. Je to jezírko v oblasti Suchých údolí McMurdo v Antarktidě. Má rozlohu tří hektarů a je hluboké pouze okolo 10 cm. Je nejslanější přírodní vodní nádrží na Zemi: salinita se pohybuje kolem  400 - 450 PSU a je tak až dvacetkrát vyšší, než běžná slanost oceánu. Voda v tomto jezírku je tak slaná, že nezamrzá ani při –51,8 °C. Vypařování vody z jezírka je způsobeno zdejším extrémně suchým vzduchem.

Dalším slaným rekordmanem je jezero Assal v Džibuti. Leží ve výšce 153 m pod úrovní Rudého moře a je tedy nejnižším místem na africkém kontinentu. Má maximální délku 10 km a největší šířku do 7 km. Celková plocha činí 54 km2, přičemž průměrná hloubka je 7,4 m. Celkový objem vody v jezeře je přibližně 400 mil. m3, nejedná se tedy o žádného drobečka.

Assal má koncentraci soli kolem 350 PSU, je tedy slanější než Mrtvé moře. Vysvětlení je jednoduché. Teploty zde dosahují až 60 °C, voda se tu velice ochotně odpařuje. Sůl se sem dostává s vodou z Rudého moře, která sem prosakuje puklinami v podloží.

Jak  moc sladká je sladká voda?

To, čemu říkáme sladká voda, si své jméno vlastně nezaslouží. Sladká voda není sladká, je jen málo slaná. O sladké vodě mluvíme při hodnotách PSU menších než 1. Voda, která má PSU mezi 1 a 10 dostala jméno “brakická”. O skutečně slané vodě se mluví při hodnotě PSU větší než 10.

Zdroje: spektrum.de, NASA, projekt Aquarius, obrázky Wikipedia, pixabay