Mýty kolem jaderné energetiky - škodlivé záření jaderné elektrárny

Jaderné elektrárny prý zamořují své okolí významnou dávkou záření, která je škodlivá lidskému zdraví, tvrdí odpůrci jaderné energetiky. Jak je tomu ve skutečnosti? (délka blogu 8 min.)

Odpůrci jaderné energetiky často používají jako argument údajnou škodlivost velmi malých dávek ionizujícího záření - takových dávek, které unikají z jaderných elektráren i navzdory veškeré pečlivosti personálu a důmyslnosti technologií.

Nakolik nebezpečné jsou emise z jaderných elektráren ve skutečnosti? A jak je to s údajným výskytem rakoviny u dětí, vyrůstajících v okolí takových elektráren?

Realita …

… je přesně opačná. Různé studie naopak dokazují, že malé dávky ionizujícího záření (tedy dávky, nedosahující určité intenzity) působí jako prevence rakoviny. Tuto na první pohled podivnou skutečnost způsobuje jev, který se jmenuje hormeze.

Hormetický efekt je reakce organismu, při které malá dávka škodliviny nezpůsobuje negativní následky - ale naopak zlepšuje zdraví pacienta.

Lidské tělo je vybaveno biologickými systémy, které neustále opravují škody, způsobené v buňkách metabolismem nebo například i ionizujícím zářením.

Vzhledem k tomu, že je škod, způsobených metabolismem buňky, daleko více než škod, způsobených malými dávkami záření - dá se vycházet z následujícího faktu: naše tělo je na malé dávky záření přizpůsobeno. Zvládá je stejně dobře nebo špatně, jako zvládá běžný provoz buňky.

Pokud je živá tkáň vystavena působení malé dávky ionizujícího záření (malou se v tomto smyslu nazývá dávka, která nepřetěžuje opravný mechanismus) aktivují se samoopravné systémy, takže jsou schopné zlikvidovat více škod. Lepší stav pacienta se tak dá vysvětlit prostými biologickými procesy.

LNT - lineární model bez spodní hranice

Různé vědecké práce už tradičně ignorují jev hormeze a místo něj pracují s lineární závislostí malých dávek záření - a to bez jakékoliv dolní hranice, která by definovala onu pro zdraví bezpečnou minimální dávku.

Vychází se přitom z pozorování škod. Pokud je určitá (vysoká) dávka záření zodpovědná za určité škody na organismu, je intenzita škod jednoduše extrapolovaná i pro nízké dávky spojením dané hodnoty s bodem “nula”. Tato zkušenostem odporující linearita škod je přitom iracionální.

Problém s určováním škod, způsobených malými dávkami záření, spočívá v tom, že se takové škody vyskytují se zpožděním - často až po letech nebo desetiletích. Stejně tak mohou být způsobeny prostým metabolismem buňky - a nedají se přiřadit určitému konkrétnímu stavu ozáření ionizujícím zářením. Tato nejistota není příliš uspokojující.

LNT - filozofie ionizujícího záření

LNT - lineární model vznikl v roce 1959. Na jeho vzniku se nepodílela přísně naměřená data - šlo naopak o filozofickou otázku. Pojem zavedla tehdy nově vzniklá komise OSN, která se měla věnovat škodám, které způsobuje ionizující záření.

Připomeňme si, že doba po druhé světové válce, byla poznamenána atomovým zbrojením, nadšením na obou stranách železné opony a typicky také tehdejší naivitou co se týká následků ozáření. Světové mocnosti, které se předháněly ve vývoji dalších a dalších, stále ničivějších zbraní, prováděly v atmosféře naší planety cvičné atomové výbuchy. Zamoření naší atmosféry bylo tehdy mnohonásobně vyšší než těsně po jaderné havárii v černobylské elektrárně.

Tak to samozřejmě nemohlo jít navždy. Na situaci bylo potřeba reagovat.

Byl to pak právě model LNT, na základě kterého se podařilo prosadit zákaz nadzemních jaderných výbuchů.

Tato filozofie (LNT) se pak v průběhu dalších desetiletí stala součástí obrovského množství vědeckých publikací - a také myšlení vědců a osob, odpovědných za ochranu proti ionizujícímu záření.

Dnes už není žádným tajemstvím, že je LNT jen určité zjednodušení tématu. Komise, která teorii zavedla, například uznala jako dolní hranici pro vznik leukémie dávku, odpovídající 4 Sv (sievert) = 4000 mSv (milisievert). S přihlédnutím k uměle definované závislosti LNT by byla pravděpodobnost vzniku nemoci 0,52 % na každých 1000 mSv. V podmínkách doby, poznamenané nadzemními jadernými výbuchy, by to znamenalo, že na následky ozáření a spadu onemocní leukémií kolem 60 000 osob. Pokud by se naopak počítalo s určitou dolní hranicí nebezpečnosti záření - nedošlo by ani k jedinému onemocnění leukémií (coby následku nadzemních jaderných pokusů). Jednoduše proto, že nikdy nedošlo k tak drastickému zvýšení radioaktivity (tedy k navýšení dávky ionizujícího záření na hodnotu kolem 4000 mSv), jaké by vyvolalo byť i jedno jediné onemocnění.

Na jednu stranu se jistě nedá proti hře “na jistotu” nic namítnout. Na druhou stranu se ale mělo ukázat, že odporuje později pozorované realitě.

Je zřejmé, jakou cestou se ubíral další vývoj. Nadzemní atomové testy byly zastaveny - a to je bezpochyby dobře, jakkoliv byl důvod pro jejich zákaz pouze filozofického a ne faktického charakteru.

Absurdita LNT a Černobyl

Situace mohla pomalu “vyšumět do ztracena”, nebýt havárie v jaderné elektrárně v Černobylu. Právě tohle neštěstí totiž světu znovu ukázalo, jak velký rozdíl je mezi realitou a teorií.

Podle teorie LNT by totiž mělo na následky minimálního doplňkového ozáření, způsobeného spadem z Černobylské havárie, zemřít na území Evropy během dalších 50 roků kolem 53 000 osob.

Toto enormní číslo

bylo vypočteno pouhou extrapolací dat, která byla získáná v Japonsku po útocích na Hirošimu a Nagasaki. Přeživší oběti jaderných bomb byly vystaveny poměrně vysoké dávce záření - která je navíc postihla během pouhých několika vteřin. Rozložení expozice na delší dobu citelně ovlivňuje schopnosti organismu, který si u dlouhodobých a nízkých dávek umí se škodami z ozáření poradit lépe. Zatímco tedy existují pozorování osob, které byly vystaveny enormnímu ozáření (1 - 6 Sv/s), neexistují studie, které by potvrdily škodlivost minimálních dávek záření. 53 000 pozdních obětí Černobylu je tedy jen fiktivní číslo, které vzniklo na základě filozofie škodlivosti jakýchkoliv - i nepatrných dávek ionizujícího záření. 

Tato úmrtí nikdo nezaznamenal. Další studie (například údaje o lidech, kteří pracují s nízkými dávkami radioaktivity - jsou tedy při své práci vystaveni určité malé hodnotě ionizujícího záření) ukazují snížení pravděpodobnosti výskytu rakoviny o třetinu. Jedná se o studie WHO/IARC nebo institutu Lawrence Berkeley. Potvrzují to, co si vědci na základě svých znalostí o hormezi mysleli už dávno: malé dávky škodliviny (zde ionizujícího záření) naopak nabudí imunitní systém natolik, že zvládne opravit daleko více škod než systém, který pracuje v normálních podmínkách. Vzhledem k tomu, že škody v buňkách vznikají i jejich běžným provozem (metabolismem) - může tak zvýšení odolnosti snížit pravděpodobnost pozdních následků.

Nové studie

Další studie byly pořízeny po samotné havárii v Černobylu. Na likvidaci černobylské havárie se podílelo kolem 500 000 tzv. likvidátorů. Byli to lidé, kteří se na nějakou dobu pohybovali v blízkosti reaktoru a vykonávali tam práce, nutné k jeho zakrytí nebo k monitorování situace v blízkém okolí. Zodpovědní dbali na to, aby personál dostal jen určitou dávku ionizujícího záření - dávku, která byla definována jako bezpečná.

Zkušenost ukazuje, že se ani mezi těmito lidmi neobjevil zvýšený výskyt rakoviny - tedy pozdních následků ozáření, kterému byli během svých aktivit v Černobylu vystaveni. Jednalo se přitom o dávky, které o několik řádů převyšují ty, jakým jsou vystaveni lidé, kteří bydlí nedaleko dnešních jaderných elektráren.

Dokonce i konzervativní vědci dnes uznávají, že se pro malé dávky záření (například nižší než 100 mSv) nepozorují vůbec žádné škody na zdraví pacientů. Z důvodů časové odluky (patřičné škody se ukazují až po několika rocích nebo desetiletích) se ovšem samozřejmě nedají ani vyloučit. Jak vyloučit něco, čemu se nedá přisoudit přesná příčina? Jejich konzervatismus se tak dnes projevuje potřebou “jít na jistotu” - a zachováním teorie LNT.

Rakovina u dětí v blízkosti jaderných elektráren

Odpůrci jaderné energetiky často uvádějí jako argument pro svůj aktivismus případy rakoviny u dětí, které žily v blízkosti jaderných elektráren.

Z výše uvedených důvodů ovšem není reálné, že bychom mohli eventuální rakovinu přisoudit minimálnímu vlivu záření unikajícího z jaderné elektrárny. Mohou za to přitom paradoxně stejné důvody, které vedou k zachování teorie LNT. Vliv jednoduše nelze vyloučit ani potvrdit.

Úroveň záření, které se může vyskytovat blízko jaderné elektrárny v plynulém a běžném provozu, je kromě toho o několik řádů nižší, než hladina přirozeného záření přírodního pozadí, nemluvě o tom, že je o mnoho řádů nižší než hladina, jaké bylo vystaveno obyvatelstvo v dobách nadzemních atomových testů.

Dobře to vystihuje následující obrázek, který nemohu převzít do blogu z důvodů copyrightu - uvádím tedy jen link, který můžete rozkliknout.

https://journals.sagepub.com/na101/home/literatum/publisher/sage/journals/content/dosb/2010/dosb_8_2/dose-response.09-029.jaworowski/20161127/images/large/10.2203_dose-response.09-029.jaworowski-fig1.jpeg

V dolní části grafu je nanesena hodnota zamoření v dobách jaderných nadzemních pokusů, hodnota “zamoření”, jaké statisticky absolvujeme při lékařských vyšetřeních a hodnoty, s jakými se dá počítat v okolí jaderných elektráren. V horní části obrázku vidíte hladinu přirozené přírodní “radioaktivity”. Povšimněte si vrchní části - hodnoty, jsou v ní uvedené odpovídají tzv. hotspotům, místům, kde se na Zemi vyskytuje enormní hodnota přirozeného pozadí. Ani tam nejsou lidé nemocní. Naopak. Dožívají se tu průměrně delšího věku než jejich současníci.

Připomeňme si - už v dobách relativně vysokého zamoření ovzduší radioaktivními izotopy (pocházejícími z nadzemních jaderných výbuchů) museli vědci při zavádění teorie LNT sáhnout k filozofickým úvahám, protože se nenašla žádná spojitost mezi ozářením běžného obyvatelstva a výskytem rakoviny.

Pokud se nenašla v dobách skutečného zamoření - jak by se mohla najít v dnešních podmínkách?

Zdroje:https://journals.sagepub.com/doi/10.2203/dose-response.09-029.Jaworowski#focusIdbibr24-dose-response.09-029.Jaworowski, https://www.pnas.org/content/109/2/443, https://www.nature.com/news/2011/110506/full/news.2011.275.html, align="justify"