Topaz - drahokam, o kterém se zmiňuje Bible

Je to jeden z dvanácti drahých kamenů, které měl obdržet Mojžíš na hoře Sinai. Drahokam, který může mít nejrůznější barvy a býval dokonce srovnáván s diamantem. (délka blogu 10 min.) 

Topaz

Chemicky se u topazu jedná o silikát - tedy o sloučeninu, obsahující směs jiné chemické látky, například oxidu, s oxidem křemíku (SiO2). Zde jde konkrétně o Al2(F,OH)2SiO4, kde se místo oxidů do matrice ze silikátu mísí hydroxid a fluorit, dva cizí anionty, navázané na hliník (Al3+). Topaz obsahuje často i různé příměsi (Cr, Fe3+, Mg, Ti), které se ovšem v souhrnném chemickém vzorci neudávají a jejich role se omezuje na tvorbu barvy kamene.  

Drahokam - obr

Topazy patří k těm drahokamům, které v přírodě tvoří krystaly značných rozměrů (porovnejte například je se smaragdovými krystaly, které rostou jen nerady - důvodem je přítomnost chromu, který konkrétně právě v matrici smaragdu růst sabotuje). 

Největší popsaný krystal topazu měřil bezmála metr a vážil kolem 2,5 tuny!

Svými fyzikálními vlastnostmi se topazy podobají rubínům a safírům: tvrdost mají kolem 8 stupňů na Mohsově stupnici a hustotu kolem 3,53 - 3,56 g/cm3. Jsou tedy jak těžší tak i odolnější než například ametysty a citríny. 

Barva topazu

Zatímco je u jiných drahokamů situace poměrně jednoduchá, jsou topazy zabarvené hned dvěma různými fyzikálními procesy. 

Jejich barvu způsobují (tak jako u ostatních v minulých blozích probíraných kamenů) atomy příměsí, které se usadily v krystalické mřížce. Jindy za ni mohou defekty ve zmiňované mřížce. I ony umí vytvořit opticky aktivní centra, která “mlsají” jednotlivé vlnové délky bílého slunečního světla. Ty vlnové délky, které zbyly, se pak podílejí na výsledné barvě kamenů. Pokud se tedy v krystalu pohltí všechny vlnové délky až na modrou, je pro nás kámen modrý. 

Nejspíš vás tedy neudiví, že se topazy pyšní různými barvami - podle toho, jaké mají příměsi a podle toho, jaký efekt se v daném kameni na barvě podílí. 

Topazy bývají hlavně nažloutlé a bezbarvé, kromě toho ale také zelené, hnědé, červené, fialové, růžové a modré. 

Pokud se v topazu nachází na návštěvě chrom a železo, barví kámen do červena nebo sytě tmavě růžova. 

Modrá, žlutá a nahnědlá varianta si takříkajíc “vystačí sama se sebou” a je způsobena defekty v samotném krystalu a obejde se bez cizích implantovaných chemických prvků. 

Manipulace s barvou

Některé z barevných variant topazů jsou daleko oblíbenější než jiné. Není tedy divu, že se výrobci snaží barvu drahokamů manipulovat. 

Oblíbené je vypalování. U topazů musí teplota dosáhnout 500 °C. Naoranžovělé kameny díky ní dostanou ceněnou sytě růžovou barvu. Žluté kameny se mimochodem změní na růžové, fialové nebo se jejich barva zintenzivní na sytě žluto-zlatou. 

V jednom z dřívějších blogů jsem zmiňovala ozařování ionizujícím zářením. Typicky tak vznikají topazy s intenzivní modrou barvou. Využívá se tu zpravidla gama záření nebo proud elektronů. Díky tomu nejsou ozařované kameny později samy radioaktivní (to se může stát jen při ozáření neutrony nebo protony). Ozářených topazů se tedy nemusíte bát - nehrozí od nich žádné nebezpečí. Pokud se k ozařování používají neutrony nebo protony, musí kameny na určitou dobu do karantény. Tam může radioaktivita odeznít a snížit se na minimální a zdraví neškodnou hodnotu. 

Uměle barvené modré topazy mají dokonce své vlastní názvy. A tak se vám možná dostane do ruky “sky blue” - topaz s nebesky modrou pastelovou barvou, nebo světle modrý “swiss blue”. Kámen s označením “london blue” má sytě modrou barvu s nádechem do zelena. 

Broušení topazů - podoba s diamantem

Šikovně vybroušené topazy se dají splést s diamanty. A tak se některé z nich nacházejí například na anglických korunovačních klenotech.

Odhalí je až jejich nízký index lomu - to je vlastnost, která je zodpovědná za to, jakým způsobem se v materiálu bude chovat světlo. 

Rozdíl mezi diamantem a topazem se dá přirovnat k rozdílu mezi olovnatým a okenním sklem. Jak diamanty tak olovnaté sklo vykazují vysoký index lomu. 

Světlo se láme - tj. mění směr, kterým se šíří, při přechodu do prostředí s jinou hustotou. Prakticky to znamená při přechodu ze vzduchu do skla nebo krystalu a naopak. Vzniká tím zajímavý a ceněný efekt - “jiskření”. 

Topazy nebo i okenní sklo mají nižší index lomu. Ve srovnání se dvěma výše zmíněnými materiály jsou matnější a nenápadnější. 

Nemělo by tedy valný smysl, aby se topazy brousily některým z jednoduchých brusů - například smaragdovým brusem. Připomenu, že se smaragdový brus používá u materiálů, kterým nedělá dobře složité a dlouhé broušení, protože se rády tříští a jsou nestabilní. U topazu to nehrozí. Optimální je naopak komplikovaný briliantový brus, který využívá jeho podoby s diamanty a nechá ho zářit podobně jako ony (i když při přímém srovnání je rozdíl samozřejmě zřjemý). 

Český topaz a jiné imitace

Také u topazů, stejně jako u jiných cenných drahokamů, si člověk musí dát pozor na imitace. Většinou jsou to šikovně (a nesprávně) pojmenované varianty křemene. A tak je “kouřový topaz” samozřejmě záhněda a “zlatý topaz” je citrín - žlutá varianta ametystu (oba jsou zbarvené ušlechtilé varianty křemene). Podobně je na tom “madeira-topaz” nebo “český topaz”, případně “skotský topaz” nebo “palmeira-topaz”. To všechno jsou nažloutlé citríny, které se prodejce snaží prodat pomocí ušlechtilejšího jména za vyšší cenu. 

Pokud nějaký topaz vlastníte a chcete ho prověřit, můžete ho podržet v plameni hořáku. V otevřeném běžném plamenu se nepoškodí. Až teprve při 1350 °C se z něj začíná uvolňovat fluor (připomeňme si, že je aniontem, který se zabudoval do krystalické mřížky křemene).