Opět jeden z pěkných a poučných článků, za který moc děkuji.

Měl bych ale připomínku k té zmínce o definici metru. Tedy, ne, že bych měl lepší informace, ale nějak se mně nezdá, že metr je definován pomocí časové jednotky. Jedna základní jednotka přece nemůže být definována pomocí jiné jednotky, ať již je ta jednotka základní, nebo ne. Ke všemu rychlost světla ve vakuu není přece tak úplně konstanta, závisí, pokud si to správně pamatuji, na gravitačním potenciálu daného místa...

Skutečně to tak je. Každá základní jednotka je dnes definována pomocí některých ze základních konstant vesmíru, jako jsou právě rychlost světla, planckova konstanta... Nejdéle vzdorovala hmotnost, ale i s tou už je to vyřešeno. Ještě stále je pod několika poklopy uložen etalon kilogramu, ale během pár let půjde do starého platinoiridia. Je tu ušlechtilá snaha mít etalony přístupné kdekoli a nemuset kvůli tomu jezdit někam k Paříži. Nehledě na to, že pravidelným čištěním právě toho kilogramu už za ta desetiletí etalon zhubl o hmotnost sice zanedbatelnou, ale díky tomu vesmír administrativně ztěžkl o miliony tun.

K té poslední poznámce: rychlost světla ve vakuu je skutečně konstantní za všech okolností. To, co se v gravitačním poli mění, je frekvence světla. Paprsek vzdalující se od hmotného tělesa bude červenat, ale poletí stále stejně rychle.

Právě s tou rychlostí si nejsem tak úplně jist, ale hádat se nebudu, protože moje vědomosti z fyziky za ta desetiletí již notně prořídly a kromě toho jsem se teorie relativity jenom dotkl a o nějakých hlubších znalostech nemůže (a nemohlo) být ani řeč.

Přesto mně jedna věc utkvěla v paměti: před těmi cca 40 lety se tvrdilo, že rychlost světla je taková, jaká je, díky obrovským množstvím hmoty v okolním vesmíru (nebudeme se hádat, co je to okolní vesmír a jestli končí miliardy světelných let daleko, nebo u souseda na záhumenku) a kterážto hmota vytváří poměrně konstantní gravitační potenciál v pozorované části vesmíru. Ten potenciál je natolik obrovský, že jeho změny způsobené přítomností běžné hmoty jsou nepatrné, takže se na rychlosti světla prakticky neprojeví.

Ovšem jak jsem psal: Zbytky mých vědomostí jsou z dob, kdy při vyslovení slov "černá díra" si každý představil něco určitého, povětšinou neslušného, ale s astronomií to nesouviselo. Takže můj omyl je docela pravděpodobný.

Zkuste tu myšlenku otočit - rychlostní limit c je příčinou přenosu energie (viz níže o těch frekvencích) a díky tomu limitu mohou existovat interakce, potažmo hmota a gravitace. V nadsvětelném světě (bez rychlostních limitů) nemůže existovat hmota. Lze si to lapidárně představit tak, že nějaká síla se projevuje až při kladeném odporu (i relativistickém, díky kterému se točí naše elektromotory). Proto záležitost EPR energii (informaci) nepřenáší, čili ani fázové (nadsvětelné rychlosti skutečně existují). Všude tam, kde se hovoří o informaci (hmota, pole), je to záležitost grupové rychlosti, nepřesahující c. Rychlost světla tedy není "indukována" polem, ale pole je "indukováno" rychlostí světla a intenzita samotného pole je skutečně důsledkem jiného limitu (v tom máte pravdu), ale kolem toho se kroutí prostor a čas, aby to bylo ve výsledku rovnocenné. Že jinde probíhá něco jinak, lze vystopovat pomocí dopplera, ale ty "nosné" konstanty ve všech soustavách zůstávají.

Tak to bohužel nevím, oč jde, před 40 lety jsem ještě tahal kačera. Dnes se bere rychlost světla ve vakuu nejen za konstantní, ale za definitivní. Její hodnota činí 299 792 458 km/s, a to přesně. Tato hodnota byla zafixována, a pokud se kdy naměří jiná, bude to mít vliv na etalon metru ne na rychlost světla.

Možná s tím gravitačním polem šlo o jinou věc. Gravitace způsobuje zakřivení prostoru. Světlo letí po nejkratší spojnici, kterou zakřivený prostor poskytuje. Tato křivka se nazývá geodetika a obecně to není přímka. Kdyby někdo udělal nekorektní výpočet, přidal dimenzi a počítal vzdálenost dvou bodů po přímce, dostal by skutečně jinou hodnotu rychlosti světla, která by ale o ničem moc nevypovídala. Vzpomínám si, že bývaly různé scifi nápady s proděravěním prostoru, možná v rámci takových úvah vznikla podobná myšlenka. Nevím ale, jak to bylo.

V podstatě ano. Hvězdy, které vidíme před sebou, mohou mít skutečnou polohu právě teď někde za námi, ale pokud to nevíme přesně, je asi dobré následovat jejich světlo (v nějaké futuristické raketě), tedy po delší dráze za předpokladu, že je tak způsobeno ohybem prostoročasu, nikoliv změnou polohy, o které nás nestačilo světlo ještě informovat, protože pokud bychom se chtěli dostat na hvězdu tzv předstřelem (protunelovat se) a byl by v tom jen zmíněný ohyb prostoročasu, skončili bychom jinde, jakoby po jiné "geodetice." Neexistuje žádná síla (nebyla pozorována ani v případě supermasivních černých děr a galaxií), která by provrtala nebo spojila zkratku v ohybu prostoročasu a ta přestěhovala celou galaxii na jiné místo oblohy. Zřejmě i proto, že se prostor nekroutí o 180 st...Proto se ve sci-fi vymyslela jakási exotická hmota toto provrtání umožňující. Einstein měl svůj výklad pro hypotetické červí díry a jiní také svůj, např. skrze kvantovou pěnu (jedná se o rozměry Planckovy-Wheelerovy), tedy jako správná pěna má komůrky a ty jsou těmi zratkami (v praxi nulovými), které nemají vliv na částici, potažmo ani na naši ruku máchnutou v prostoru. Špatná interpretace a změna měřítka způsobila neštastnou víru v červí díry a šlo se ještě dál - nějakým neexistujícím zařízením s nekonečnou energií gravitačně spojit cílový bod se startovním... Rychlost světla ve všech případech zůstává stejná i ve zkratkách a až na několik málo scifistů, není v románech překračována. Byť světlo putuje po jakési geodetice, která se zdá být delší z hlediska vnějšího pozorovatele, nemá to vliv, protože to vykompenzuje čas a vnitřní pozorovatel nic nepozná.

Pro éter existovalo rychlostní vysvětlení pomocí zvuku. Zapne li řidič jedoucího auta sirénu, k jeho uchu dorazí zvuk stejnou rychlostí, jako k uchu pozorovatele, stojícího na krajnici. Rychlost zvuku se tedy nezměnila (nepřičetla, ani neodečetla od rychlosti), ale protože vše se musí nějak projevit, např. při přibližování, rychlost zvuku + rychlost auta se promítne do tzv prostorové rychlosti, tj že pokud má být zachována konstantní rychlost šíření v médiu, musí se dráha toho šíření zvlnit, aby nebyl rychlostní limit překonán a právě v tom zvlnění je zaklet ten rychlostní automobilový přídavek, tedy v té frekvenci zvuku (s tím jde pochopitelně i nárůst energie). Přibližuje-li se k nám auto, zvuk k nám sice dorazí obvyklou rychlostí, ale frekvence zvuku se zvyšuje a naopak, při vzdalování... Einstein vyměnil éter za pole, ale staré rovnice s nepatrnými úpravami zůstaly (éter se vrátil se superstrunovými teoriemi s vlastním vysvětlením podstaty). Rychlost šíření světla ve vakuu pro každého pozorovatele (v rámci svého časoprostoru) je tedy konstantní a pouze mění svou frekvenci (barvu, jak uvádí pan Mentzl) podle toho, zda se (energetický) nárustek musí namačkat do limitu, nebo naopak dodržet limit "uvolněním frekvenčních rezerv - delší vlnou" a to je jedinou odezvou toho, že to "prošlo" jinou soustavou nebo chcete-li, místem s jiným gravitačním potenciálem. Nemá smysl dávat senzor do jiného gravitačního pole, protože data v něm uložená budou korespondovat s našimi v rámci nějakého etalonu a proto se hovoří o rovnocennosti vztažných soustav. Rychlost světla pro dané prostředí skutečně může být menší a je tak vyjádřeno zpomalením, čili indexem lomu (podíl rychlosti světla a jeho rychlosti v médiu). Kompenzuje se vlnovou délkou (frekvence zůstává!!!) a díky tomu můžete spatřit duhu po dešti z různých vstupních frekvencí.

add: Děti měly problém pochopit tu stejnou frekvenci při změně vlnové délky, takže ona kompenzace nastává v rámci zlomení "paprsku" a "výběrem" takové dráhy (vzdálenosti) skrze médium, aby se snížená rychlost, frekvence a vlnová délka dostala do rovnováhy a byla rovnocenná té vstupní s jinou konstantou. Hůře se chápe, že frekvence je vázaná na jednotku času (konstanta), ale vlna může být různá v délce díky zpomalenému světlu...

Dítě už sice nejsem, ale tohle je pro mne nový pohled, díky.

pozůstatek "deformace" v rámci pedagogické metodiky.